Kris Valloton: Rayi, popiš mi svou službu Selah Ministries…
Ray Hughes: Mám za sebou už přes 44 let služby Pánu Ježíši. Od té doby, co jsem v roce 1971 dal svůj život Pánu na jedné rokenrolové zábavě v době hnutí Jesus Movement.
K.V.: Na rokenrolové taneční zábavě?
R.H.: Jo, původně jsem tam jel prodat nějaké drogy, které jsem tam vozil z jiného města v Kentucky. Potkal jsem tam chlapíka, který mi řekl o Ježíši a vedl mne ke spasení. Od toho dne, 15.srpna 1971 se v mém životě všechno změnilo. Od následujícího týdne jsem se hned zapojil do služby. Když jsem byl poprvé, už jako křesťan, v církvi, hned jsem byl požádán, abych veřejně mluvil (smích). No, trochu jsem se bál, ale zvítězil fakt, že když přijde do Tvého života Duch svatý, svědectví o tom plynou z tvého srdce samovolně. A tak si to Bůh používal, aby přiváděl další lidi do Království. Nebylo okolo toho moc teologie, ani jsem tenkrát neuměl nalistovat, kde je Jan 3,16, jen jsem vyprávěl, co pro mě Ježíš udělal. A kolem mne se obracely desítky lidí…Vlastně prvních dvanáct let mojí služby bylo hodně o mém svědectví. Taky jsem hrál na kytaru a zpíval. Zrovna třeba i na shromáždění, kde vydával své svědectví Colonel Sanders…
K.V.: Colonel Sanders, slavný zakladatel KFC z Kentucky?
R.H. Jo, ten přišel ke spasení v Louisville v Kentucky, ve sboru, kam jsem chodil, v Evangel Tabernacle. To byl úžasný chlapík. Tou dobou jsem také jezdil všude možně s evangelizační rockovou kapelou, takoví rockoví hippies zapálení pro Ježíše. Jeden z vedoucích mne pak pověřil vést evangelizační setkání v párty stanu na břehu řeky, tři měsíce v kuse. Potom přišel: „Teď mám pro tebe jiný úkol. Potřebuju někoho, kdo by se v autobuse postaral o nemocné a churavé, zabavil je, hrál jim na kytaru chvály a přivezl je na shromáždění do Pittsburgu.“ Pak jsem zjistil, že to bylo na shromáždění Kathryn Kuhlmanové, která tam měla na začátku sedmdesátých let. Byl jsem takový Forest Gump Božího království (smích).
K.V.: Ty jo, to je úžasné…
R.H.: Pak jsem taky asi šest let sloužil ve vězení. Jezdil jsem po věznicích, hrál koncerty a vyprávěl o Ježíši. Potom, po nějakých dvanácti letech evangelizační služby, jsem se doslechl a uvěřil, že mohu zpívat nejen „o Ježíši“, ale taky „Ježíši“, a tohle malé, jednoduché zjevení obrátilo můj život naruby.
K.V.: To bylo někdy v roce 1983-4?
R.H.: Jo tak nějak, úplně jsem se v uctívání „znova narodil“. Dostal jsem se na úplně jiná místa v Bohu, když jsem poznal, že tohle uctívání je o vztahu, že jsou v něm přítomny jeho uši a jeho srdce a jeho naslouchání… to vás úplně dostane, to je úplně jiný rozměr.
K.V.: Ty jsi vždycky hrál na nějaký nástroj? Když jsi vyrůstal, tvá rodina byla muzikální? Vždycky kolem toho děláš vtipy…
R.H.: Ze strany mého otce nebyl na hudbu nikdo, ze strany mé matky byli hudebníky všichni, kromě mé matky. No ale víš, v Kentucky, když je ti pět a nehraješ na žádný hudební nástroj, tak tě prostě vyženou. Tam se ve skutečnosti bez hudby ani nedá přežít.
K.V.: Na kolik nástrojů vlastně hraješ?
R.H.: Asi na dvanáct, ale na žádný pořádně, „správně“. A ani neumím číst noty.
K.V.: Ty fakt neumíš číst noty? Já myslel, že si děláš legraci…
R.H. : Jo, zní to srandovně, já vím. No trochu noty umím, ale ne tak, abych podle nich mohl hrát.
K.V.: Bavili jsme se taky o tom, že jsi v jedné době začal vést sbor…
R.H.: Jo, to bylo zajímavé. Můj problém byl, že mám pastýřské srdce, ale ne pastýřský plášť, pomazání pro to. Bez něj to prostě nemůžete dělat dobře. Ačkoliv jsem moc toužil, aby se lidem dařilo dobře, udělal jsem spoustu pastýřských chyb. Zeptejte se těch, co to zažili… Ale měli jsme ve sboru (statisticky doloženo) 83% umělecky činných členů: hudebníků, skladatelů, výtvarníků a jiných umělců, vydavatelů, zvukařů, producentů a tak podobně. Protože Boží povolání na mém životě je, uvolňovat toto tvořivé pomazání na ostatní lidi.
K.V.: Ale tvořiví, citliví lidé obvykle potřebují hodně pastorace…
R.H.: No právě. Stačí se podívat do Davidových žalmů, kolik tam je pocitů, vnitřních rozporů a deprese, a pak navzdory tomu doufání v Boha a chvála…
K.V.: Myslíš, že tato tvořivost a citlivost v povaze pasují nějak do sebe?
R.H.: Když se podíváš na hudebníky, najdeš u nich nejistotu, ustrašenost, strach z lidí, přecitlivělost… Tam prostě jen mimochodem utrousíš něco, co si ani neuvědomíš, že jsi řekl, a jim se zhroutí celý svět. Pak je dáváš zas dohromady. Ale to dělá v jejich životech ďábel. Když se naučí chodit v Duchu svatém, přestanou se hrabat sami v sobě a naslouchat jen své tělesnosti, ale začnou naslouchat Duchu, začnou slyšet a přinášet na Zem z duchovních oblastí tvořivým způsobem úžasné poklady, to, co tam viděli, cítili, přijali.
K.V.: Jak tedy začaly Selah Ministries?
R.H.: Někdy na začátku devadesátých let jsem byl vedoucím chval ve sboru, který měl vedoucí úlohu mezi dalšími asi 280 sbory, takže i to mé vedení chval zasahovalo další stovky sborů. Přirozeně vyplynulo, že jsem tehdy začal pořádat oblastní a pak i celonárodní konference uctívání, třeba na stadionu v Nashville v Tennesee. Svolávali jsme uctívače do hlavního města hudby, aby se na tom místě hudba znovu vrátila k tomu, k čemu byla původně určena, a aby se všechna tato obdarování vrátila k Božímu trůnu, kam patří. Takže to bylo další období, které určilo můj směr, a pak jsem se dostal do Ruska. Jezdil jsem tam i 6x do roka, asi tři nebo čtyři roky a dělal konference uctívání. Bylo to po pádu železné opony, kdy tam vznikala spousta nových sborů, takže jsme zasévali do základů těch sborů o uctívání. Byli tam lidé z tisíců ruských měst a vesnic, že všech časových pásem. Přijeli do Moskvy, nebo Petrohradu a pak si odvezli vyučování o uctívání do svého domovského sboru. Tak jsme v době explozivního probuzení v té době zasáhli spoustu lidí.
K.V.: A co děláte v Selah Ministries teď ?
R.H.: Teď (2008) jsme v takovém období přechodu. Pořád hodně cestuji, loni to bylo 340 dní. To byl opravdu nejkrásnější rok. Bylo to úžasné i proto, že jsme nelétali, ale jezdili auty, po celých Spojených státech – „Zastavme se cestou na chvilku a podívejme se po letech do parku Yellowstone,“… Znovu jsem objevoval tu Ameriku, nad kterou jsem předtím přes třicet let jen létal. Zajímavá byla jedna etapa cesty, kdy jsme jeli spolu s 300 mladými lidmi.
K.V.: A jaké to bylo, cestovat s tolika lidmi?
R.H.: No, dohledávat si boty mezi 600 žabkami byla docela sranda. Ale když vidíte jejich vášeň pro Ježíše a touhu po uctívání, modlitbách a přímluvách, cítíte se jak na začátku probuzení v šedesátých letech.
K.V.: Teď ses přestěhoval zpátky do Kentucky, tam kdes začínal… Jako Rocky v onom filmu, zpátky do té staré tělocvičny…Nepřipadáš si tak?
R.H.: Vlastně nevím, tak jsem o tom nepřemýšlel… V té oblasti na východě Kentucky v Apalačském pohoří je svým způsobem takové misijně zanedbané území. Na jednu stranu je tam spousta humanitárních organizací, které se snaží pomáhat chudým, bezdomovcům a tak, ale my se snažíme tam přivést lidi do Království. Ty, kteří byli dlouho ztracení, nebo pod náboženským duchem, v chudobě, na drogách – ve východním Kentucky se nejvíc vydělává na marihuaně! A to přináší spoustu negativních důsledků. Když zaměříš pozornost na všechny ty problémy, připadáš si jako bychom byli někde v rozvojové zemi. Ale při pohledu z nebe vidíš ty úžasné, chytré, talentované a obdarované tvořivé lidi, kteří tam v těch horách žijí. Prostě horalé - s nádhernými, pestrými charaktery a obdarováními. O tom se nemluví, vždycky slýcháte o tamních problémech. Tak my nechceme rozebírat katastrofy v uhelných dolech, ale spíš tam jít a objevit ty poklady, které v nich leží. Přinést tam jiného ducha, než tam vládne se vší depresí. Abraham Lincoln řekl: „Až skončí tahle válka, vyhlásíme válku chudobě!“ I on byl z východního Kentucky. Tak i my chceme jít proti chudobě a jejímu duchu, jinak, než to zkoušely všechny vládní sociální programy.
K.V.: Ty jsi zavedl termín „worship evangelism“, evangelizace uctíváním – co to je?
R.H.: Vyvyšovat jméno Ježíš kamkoliv jdeš, protože uctívání není jen hudební zážitek, nebo muzicírování, je to je opravdu celý životní styl. Prostě někam jdeš a pozveš čistotu Ducha svatého, aby přinesla kontrast a světlo na temná místa. Jak zpíval David: „Pojďme uctívat Hospodina mezi pohany..!“ To je evangelizace uctíváním.
K.V.: To souhlasí se Skutky 15,16, že? „Hospodin se vrátí a znovu postaví Davidův zbořený stánek, aby i ostatní lidé (pohané) horlivě hledali Pána…“
R.H.: A na tom místě, odkud je tohle citováno, z proroka Amose 9,11, je také psáno, že: „přichází dny, kdy se přiblíží oráč k ženci a ten, kdo lisuje hrozny k rozsévači …“ Tam je to o té bezprostřední časové návaznosti setby a sklizně, že i my tu sklizeň uvidíme hned. Skrze uctívání uvolníš Boží přítomnost a moc a na sklizeň nemusíš čekat. Podívejte i na to, jak se novozákonní církev de facto narodila z jedné uctívací bohoslužby. Když se ten zvuk uctívání z nebe přenesl na ulice, byla v tom Boží přítomnost a to lidi přitahovalo. Potom se kolem toho potřebovaly vytvořit určité struktury, ale na začátek - pojďme uvolnit Boží přítomnost a moc.
K.V.: Stejně jako ve Starém zákoně nejdřív postavili stan setkávání a chrám a až pak stavěli kolem něj zdi. Chtěli nejdřív mít prostor pro uctívání a až pak řešili struktury společenství.
R.H.: Přesně tak.
K.V.: Ty víš poměrně hodně o fyzice, pořád mluvíš o zvuku a o světle, kde ses to všechno dozvěděl?
R.H.: Nemám žádné pořádné vzdělání, ale Bůh mne požehnal hladem po poznání a po pravdě. Část mé životní cesty po obrácení byla bojem proti „démonům“ mé rodiny, záležitostem z minulosti. Jedno z toho byl právě nedostatek vzdělání. Na mou žízeň po poznání pravdy a jeho Slova mi Bůh odpovídal tím, že mi ukazoval, jak je neskutečně inteligentní, co všechno dokáže udělat se zvukem a se světlem a s listy, stromy, větrem a vodou,… Že stvoření neustále uctívá svého Stvořitele. Tak i já zvu každého, aby se na stvoření podíval čistým srdcem a vydechl obdivem: „Bože ty jsi úžasný!“ Celé stvoření na Něj ukazuje (Řím1)… Problém je, že tu máme ten New Age humanismus, který je vlastně recyklovaným pohanstvím, a který se nás stále snaží odvést k modlářství a falešným bůžkům. Třeba k falešnému bohu lidského intelektu a podobně. Ale když se podívám do očí malému dítěti, nemůžu než uctívat Boha. Jak ho Bůh předivně stvořil, že dokáže tolik věcí vnímat,… Přitahuje mne to a nevycházím z úžasu. Jdu za tím celým svým srdcem a všechno mi ukazuje na Něj…
K.V.: Takže máš vášeň pro přírodní vědy, ale jsi vlastně úplný samouk. Jak to děláš?
R.H.: Mám fotografickou paměť - filmy si teda moc nepamatuju…(smích). Ale když něco vidím a zažehne se tím ve mně ono: „Bože, ty jsi neskutečně nádherný!“ už si to pamatuju napořád. Třeba to, že se póry rostlin otevírají při zvláštním ranním zpěvu ptáků těsně před rozbřeskem, aby přijaly vláhu ranní rosy, to prostě žasnu: „Bože, ty jsi úžasný!“ Takové věci mne berou za srdce, nemohu se toho zbavit a myslím, že Bůh chce, abych se tomu věnoval. Ono to, čemu věda říká „objevy“, tomu Bůh říká „zjevení“ a ve všem tom se nám chce ukázat, jaký je.
K.V.: Jak vidíš současnou situaci ve světě a v Americe? Máme tu spoustu výroků o tom, jak si prý Amerika zaslouží Boží soud za své hříchy,… Jak se na to díváš a co máš na srdci?
R.H.: V historii nevydržela žádná kultura, pokud z ní vymizeli spravedliví lidé. Každá kultura trpí Božími soudy, takže v tom je ta situace natvrdo určitým způsobem vážná. Všechno se může v okamžiku změnit, na lusknutí prstů - to jsme viděli po 11.září 2001 a nechci to vůbec zlehčovat. Ale zároveň – Sedmnáctiletý klučina David se postavil v těžké době, ve velmi vážné situaci, kdy celému izraelskému národu hrozilo zotročení Pelištejci, tváří tvář velkohubému obrovi Goliášovi. Jeho jméno zní doslova „věštec“. A „Pelištejec“ znamená „ten, kdo se točí sám v sobě, válí se v prachu“. Takže tu máme takový velký na člověka a tělesnost zaměřený státní systém, který slouží modloslužbě, a hlasitého věštce, který válcuje celý izraelský národ svými řečmi, strachem, odrazováním a chmurami a paralyzuje celou jeho armádu. Byli to vycvičení bojovníci, ale nikdo nebyl ochoten bojovat! A pak se probudí jedno děcko a všechno je jinak, opět v okamžiku. Takže možná bude stačit jeden svist praku, zvuk, který všechno změní. A už povstává nová generace s vášnivou touhou po Bohu, která jako David skládá písně o vítězstvích, která změní historii. Takže kdykoli může přijít den, kdy ten obr, modla lidského intelektualismu, padne, spíše než den, ve kterém přijde soud. To dříve přijde soud na nepřátele těch, kteří Boha uctívají.
K.V.: Takže vyhlížíme další Davidy a takové Davidovské hnutí - lidi, kteří povstanou a budou těmi, kým je Bůh povolal, aby byli. To je skvělé. Děkuji ti za rozhovor, bylo to příjemné i zábavné. Je vidět, že máš obrovské poznání o zvuku a zvucích i o tom, jak si je Bůh používá.
R.H.: Dík za povzbuzení.
K.V.: Bůh Ti žehnej.