Petr Fiřt
Vznik sboru a zdravý sborový život
Petr Fiřt – Plzeň 19. 3. 2015Dnešní téma není rozhodně perfektně zpracované, dá se i říct, že jsem ho trochu odbyl. Nejde mi totiž o to, předat vám informace které si můžete přečíst v nějaké dobré knize, ale chci sdílet, co v sobě stále nosím, vtáhnout vás do tématu a motivovat vás, abyste se spolu s Duchem svatým do něj pustili sami.
1P 2,1-5 – Hlad a touha po Božím slově, je jedním ze základních charakteristik zdravého křesťana. Avšak i tyto základní křesťanské aktivity (studium Písma) máme dělat, protože jsme okusili, že Bůh je dobrý, jinak máme co do činění se zákonictvím. Kdo tuto zkušenost s Bohem neudělal, může se míjet s Boží vůlí pro svůj život. Např. Bible se nečte, protože to pastor řekl nebo protože se to u nás ve sboru musí… My jako členové KCP, tady nevytváříme organizaci, ale chceme mít pokud možno co nejvíce biblický křesťanský sbor a to je duchovní dům a my jsme živý materiál, z kterého je stavěn. Pokud se to děje, pak je to svaté a nikdo se toho nemá dotýkat s neúctou. Zde jde o ty nejvyšší hodnoty, o Boha samotného.
Jestliže usilujeme o to mít takový sbor a jestliže nám Pán potvrdí, že jsme na dobré cestě (že jsme to chytli za správný konec, že jdeme dobrým směrem, ne, že jsme v tom bezchybní), tak ať se toho nikdo bez bázně před Bohem nedotýká. V tomto duchovním domě máme být svatým kněžstvem a naším úkolem je přinášet duchovní oběti. To neznamená, že odevzdám přihlášku a hotovo, ale např., že chodím do shromáždění plný Ducha svatého, abych mohl v Jeho pomazání sloužit Bohu i lidem.
Ef 2,18-22 – Jsme Boží materiál, jsme budováni v Boží příbytek, Bůh přebývá v našem středu… O tom, zda to bude pro nás realitou, rozhoduje každý jednotlivec. Např. když někdo přijde s konzumním, pasivním, kritickým (jedná-li se o křesťana, ne např. o nevěřícího hosta) nebo ničivým přístupem, je to nežádoucí element, který tam opravdu nemá co dělat. Tyhle věci je třeba studovat, modlit se za ně, mít o tom zjevení. Každý ať sám sebe zkoumá, jestli je tím správným materiálem, jestli má správný přístup, jestli má opravdu biblický motiv a cíl.
A pokud někdy někde skutečná Boží církev vznikne, pak to je vždy na apoštolsko-prorockém základě. Někde, někdy, nějaký apoštol a prorok (může to být jedna osoba) prostě poslechl Boha. Vzniklý sbor tu není náhodou, nepřiletěl z Marsu, není to výsledek organizačních schopností člověka.
„Každý je strůjcem svého štěstí“ - chceš-li žít úspěšné křesťanství (a život vůbec), rozhoduje o tom, i jak porozumíš těmto věcem. Každý křesťan by měl chtít hodně vědět o sborovém životě. Protože jsem měl za to, že mne Bůh volá do služby založení a správy sboru, snažil jsem se využít každé příležitosti, abych se o této oblasti co nejvíce dozvěděl. Průběžně jsem vedle studia různých materiálů, účasti na pastorálních konferencích, také mohl např. do značné míry prozkoumat strukturu a život sboru D.Y.Choa v Soulu, Petra Wenze ve Stuttgartu, korejských sborech na východě USA, dalších německých sborech, některých holandských, albánských, ruských, ukrajinských, slovenských a samozřejmě českých - většinou letničně charismatických. V současné době, sami dobře víte, zkoumáme, jaké ovoce nese sborový život v hnutí Bethel.
Poté, co jsem do tohoto "zkoumání" nemálo investoval, mohu zodpovědně říci, že o ty hlavní hodnoty, o které usilujeme v našem sboru, usilují všude ve zdravých sborech po celém světě. Je důležité vědět, o jaké hodnoty jde, protože kvantita (početní růst) je samozřejmě důležitá, ale v Božím království roste jenom to, co je kvalitní (hořčičné semínko). Už v prvopočátku jde tedy především o kvalitu, ne o to dosáhnout co nejdříve co největší velikosti.
Co je potřeba pro vznik a dobré fungování křesťanského sboru:
1. Někdo poslaný od Boha – v dopisech sedmi sborům ve Zjevení se píše: „Andělu … církve napiš…“ – tento anděl má být člověk, vyslaný od Boha, musí to být někdo povolaný a pomazaný (uschopněný vykonat to, k čemu byl povolaný). Různé křesťanské kruhy kladou na tuto osobu různě velký důraz. Někdy až, řekl bych, extrémně "mesiášsky" velký. Každopádně, sbor založí jenom člověk, který o sobě a o svém povolání nepochybuje a jde za tím, o čem je přesvědčen, že mu Bůh položil na srdce. Pak prostě dělá, co je zapotřebí (duchovní boj, půst, evangelizuje…) a nikdo a nic ho od toho neodradí. Ten člověk má vizi, prožil, že je k tomu povolán a jde za tím. A i když jsou překážky, vidí jen jedno - že to musí udělat. Celé je to mezi ním a Bohem. Bez těchto lidí skutečné sbory nevzniknou.
2. Vize – to znamená, jaký ten sbor má být, pro koho má být, jak má vypadat, čeho má dosahovat, jakou má mít funkci. Vize má být i dost konkrétní touha, sen, a to i o konkrétních oblastech a činnostech sboru. Vize se průběžně může trochu měnit, ne všechno se naplní, ale hodně z toho, co se později ve sboru objeví, bylo obsaženo už v té základní vizi.
3. Kristo centrismus – je nezbytné mít správné učení o Ježíši Kristu, o jeho díle a vlastně na tom založit úplně všechno. Od toho se vyvíjí i rozpoznání naší identity. Učení o Ježíši musí být čisté, biblické a úplné (dop. „24 aspektů plného vykoupení“ od W. Margiese). Členové takového sboru musí např. pochopit, co je to biblická Boží spravedlnost, kterou dostáváme v Ježíši Kristu. Pokud to nepochopí či se učení o spravedlnosti uhne někam mimo novozákonní výpovědi, je zle. Pokud by se objevili v začínajícím sboru lidé, kteří toto učení nechtějí přijmout, přináší jiné nebo v tom nerostou, je potřeba zabránit tomu, aby do sboru vstupovali či ho jen nějak ovlivňovali. Pro funkčnost a zdraví sboru je to důležité!
4. Duch svatý – musí být hlavní a vedoucí partner zakladatele sboru. Ten mu dává prostor v celé té práci - od začátku a i nadále. U každého, kdo se k této práci připojuje, tomu musí být stejně. Pozdější diskuse, či hádky o existenci Křtu v Duchu svatém, mluvení jazyky, či dalších projevech Ducha svatého nesmí mít v budování sboru místo. Pokud k tomu někde dojde, jsou to obvykle nekonečné dohady, které nikoho nebudují, neposouvají a ten hlavní o koho tu jde - tj. Duch svatý je nejvíc zanedbáván a zarmucován. Je potřebné nevyučeným posloužit, ale permanentní odpůrce jednou, či dvakrát napomenout a pak jim doporučit spolupráci s křesťany, s kterými si budou lépe rozumět. Bez těchto věčných kritiků letničně charismatického hnutí se obejdeme, bez Ducha svatého nikoli.
5. Hodně poctivosti – mít jednotu v základním křesťanském učení. Kdo se chce ke sboru připojit, musí mít se zakladatelem sboru, či hlavním vedoucím v tomto jednotu. Je zapotřebí, aby byl z jejich strany poctivý přístup, korektnost a otevřenost, aby lidé, kteří vedoucího následují, poctivě řekli, jestli jeho samotného, jeho vizi i učení berou, nebo ne. Lidé, kteří se k té práci přidávají, musí té vizi rozumět a musí se podřídit tomu, kdo přináší tuto vizi. V církvi není demokracie, ale teokracie; je-li vedoucí skutečně člověk poslaný od Boha, pak je to prostě o důvěře. Nejde tu samozřejmě o "diktátorství", ale o důvěru a zdravé propojení.
6. Rozloučit se zákonickými lidmi, samospravedlivými a věčnými rebely – tj. s těmi, kteří nepochopili Boží spravedlnost a prosazují svojí vlastní a zákonickým způsobem chtějí prosazovat biblické pravdy. Jsou to např. tzv. skutkaři, kteří čtou v Písmu – Ef 2,8-9 – že …spasení není ze skutků, ale z milosti…, ale přesto skutkaří. Stejně tak rebelové, chtějí jenom jedno – se vším nesouhlasit. Roky jsem se s takovými lidmi snažil dohodnout, ale je to nekonečné a hrozně to vyčerpává. Vynaložené investice přijdou obvykle vniveč.
7. Dobrá teologie – to neznamená vyčerpávající. Jsou témata, kterým se tak trochu vyhýbám a přenechávám to kompetentnějším; např. eschatologie - základní pravdy znám, ale detaily nechám raději druhým. Nemusíme vědět všechno, ale základní teologii, která pokryje všechny oblasti křesťanského života, je třeba znát a musí být kvalitní. Chtějme kvalitní kázání, zvěme jen kvalitní hostující řečníky. Konference bychom měli navštěvovat společně (aj. akce) – jsou různé zdroje, různí řečníci, ale my jsme budovaní v jeden dům, příbytek Boží. Víme, kdo a co nás buduje, a my přijímáme společně a čerpáme ze stejných materiálů, máme stejné důrazy. Církev je o jednotě a o koinonii. Proto není dobré, když se jednotlivci trhají a chodí na různé akce, které vedení sboru nedoporučilo. Ale na druhou stranu nemá být vedení sboru jako policie, která řekne: „Nikam nesmíš!“ Je potřeba mít materiály od dobrých Božích služebníků, převzít dědictví, dobře s tím hospodařit, dotáhnout to dál a také to předat (kázáním, svědectvím, knížkou, …) dalším.
8. Ochrana sboru – 2J 9-10; J 10,1 – je třeba chránit sbor před špatnou teologií, před duchovně nezdravými vlivy. Od toho jsou pastýři, správci sboru, ti, kteří jsou zodpovědní za církev. Nejde o slepou poslušnost těmto lidem, ale o dobrovolnost a důvěru. Problém může nastat také v případě, že se sbor izoluje, tzv. překultivuje - tj. chrání si to, co má a co je zdravé a nepustí k tomu nic zvenčí. Jenom to jeho je dobré, ale také se z toho nakonec může ztratit Boží život a my to pak nemusíme zaregistrovat. Vedoucí někdy chrání svůj sbor tak extrémně, až se z toho vytratí Duch svatý. Je třeba chránit sbor a dbát na učení, ale sbor tím nesmí ztratit dynamiku pohybu a zdravého vývoje - nesmí degenerovat.
9. Domácí skupinky – pokud je někde opravdu dobrý sbor, má domácí skupinky a jsou to většinou nejdůležitější shromáždění ve sboru. Rozhodně způsobují růst toho sboru. K tomu jsou ale zapotřebí vedoucí, kteří musí být stejného druhu, jako je zakladatel sboru. Vedoucí musí mít stejnou teologii, musí podporovat stejnou vizi, být kreativní, aby člověk zůstal sám sebou, ale musí táhnout za jeden provaz, uvažovat o podstatných věcech stejně jako pastor sboru. Ap. Pavel říká: "Napodobujte se mnou Krista". Vedoucí musí být v procesu osobního růstu, jinak to nikdy nebudou skuteční vedoucí; je to nutné k tomu, aby skupinka rostla a vyvíjela se. Pak roste i celý sbor. Aby rostla skupinka, musí být evangelizační, pokud není, sbor je víceméně odsouzený k dřívějšímu či pozdějšímu zániku.
10. Služby ve sboru – každý vedoucí a každý, kdo je např. ve chvalách, musí mít všední službu (technickou, organizační) – tím to začíná, pak může mít „duchovnější“ službu. Je nutné, aby on sám, jeho vedoucí i lidé, kterým slouží, udělali zkušenost, že má srdce služebníka. Pokud k tomuto zjištění nedojde, je ten člověk na špatném místě, není to služba, ale podvod a podvazuje to růst sboru. Pokud je to v pořádku, tito lidé se mohou stát později např. staršími sboru. Je zapotřebí, aby každý člen sboru měl pravidelnou všední službu; kdo jí nemá, podvazuje růst sboru. Pokud je těch lidí většina, sbor je opět odsouzen k postupnému zániku. Hodně vyžadovaná činnost ve sboru je pastorace - součástí pastorace je to, že pastorovaný má službu a dostává úkoly, které musí splnit – když ne, v pastoraci už se nepokračuje. Pastor musí vědět, jaké má dát úkoly a jak je nadávkovat. Pastorace není, že někdo vyřeší něčí problémy, ale že někdo někomu pomůže, aby měl ten člověk obecenství s Ježíšem, začal s ním žít v osobním vztahu a hlavně žil v pravdě - ta ho osvobodí. K tomu patří právě i služba, aby se tomu, kdo je začleněný do těla Kristova, dobře dařilo (1K 12, Ef 4). Všichni, kdo se hlásí ke sboru a nemyslí to v této oblasti poctivě, pomáhají k tomu, aby církev zanikla.
11. Struktura sborového života, vedení – struktura by měla být čitelná a velmi jednoduchá. Ve vedení sboru je jeden vedoucí, pastor a zhruba při 80 dospělých lidech nastává potřeba mít ještě jednoho staršího. Starší by měl být někdo, kdo byl před tím diakon – někdo, kdo v technickoorganizačních věcech fungoval velice dobře a osvědčil se tam.
12. Finanční soběstačnost – nejde jenom o to mít hodně peněz, ale aby na tom byla Boží ruka. Vychází to z desátků a z víry v tyto hodnoty. Kdo nebude dobře spravovat mamon, nedostane to nejdůležitější – lidské duše. Patří k tomu i dobré hospodaření, je potřeba mít v pořádku účetnictví (k tomu je třeba mít kvalitní kancelář, kancléře…).
13. Nedělní škola – nevěřící se rádi vrací do sboru, když zjistí, že je tam o děti dobře postaráno. Nejde jenom o to, že tam dostanou dobře najíst nebo budou dobře pohlídány. Je k tomu zapotřebí vedoucích, kteří mají autoritu (tu duchovní i tu delegovanou od pastora), umí zavést biblickou kázeň, mají dostatečnou duchovnost a umí to s dětmi. Neděláme pro děti zábavný program, ale prožíváme spolu s nimi Boží království. Vždyť Ježíš říká, že jim patří!
14. Chvály – ano, bezesporu, ale jenom dobré. Hlavně duchovně dobré, nikdy se nesmiřujte s mizernou duchovní úrovní. Pokud člověk duchovně funguje, je dobré, když se zlepšuje i hudebně. Duch svatý si chce člověka používat dalším způsobem – něco umíš, někde jsi a Duch svatý si tě chce používat víc, On je kreativní, chce jít dál. Slabinou je, že se chváliči často spokojí s „teplým místem“, a už se nezlepšují, nedělají nic pro to, aby byli lepší po té hudební stránce. Problém je, když je nulová nebo mizerná vlastní tvorba (ale lepší nulová, než mizerná). Lepší je pak převzít cizí hudbu, než hrát paskvily někoho, kdo je náboženský a namyšlený. Problém je také, když jsou členové chválicí skupiny hudebně hodně dobří, ale s uctíváním Boha to nemá nic společného. Pokud se např. trochu na shromáždění projevuje Boží život, pak tito "umělci" ho dokáží úplně zabít.
15. Nedělní shromáždění – tato shromáždění jsou na místě, ale jenom tehdy, když fungují dobře věci ve všední den – skupinky a evangelizace. Pokud se na skupinkách neděje pastorace ani evangelizace a jako hlavní jsou nedělní shromáždění, sbor je odsouzen k tomu, aby minimálně stagnoval. V kvalitním sboru, kde fungují shromáždění i skupinky, je hlavním shromážděním skupinka, ne nedělní shromáždění. Sám nedělní shromáždění někdy používám jako hlavní nástroj k nasměrování, či rozjezdu něčeho nového, pokud aktivity v týdnu věci nikam sbor neposouvají. Pastor by měl vědět a sledovat, jaké aktivity sbor dostávají někam dál a kam. Nedělní shromáždění může potom používat právě k tomu, aby se věci posunuly, ale nejde to dlouhodobě a není možné, aby zdraví sboru a zdravý vývoj sboru stály jenom na tomto. Je dobré, když se nedělá moc akcí navenek pro ostatní církve (konference apod.), hlavně pokud není sbor dost velký (víc jak sto lidí).
16. Služebníci ve sboru – mohou sloužit na různý způsob v různých oblastech, aktivity ale musí pomáhat hlavní vizi, musí tam být podřízenost pastorovi nebo hlavnímu vedoucímu. Nejde o přesná nařízení, má se využít kreativita a nápady služebníků, které mohou být lepší než nápady hlavního vedoucího, ale ten hlavní vedoucí vyhodnotí, jestli to pomáhá hlavní vizi. Je k tomu nutná koinonia pastora s lidmi, kteří chtějí věci ovlivňovat. Když tam koinonia není, nemůže to fungovat, a vzniká hodně rivality a napětí. Cokoliv se ve sboru dělá, je nutné to dělat (a chtít to dělat) pořádně. Když něco děláme, máme to dělat jako Pánu. To, že se věci dělají pořádně, to je Boží království. V Božím království je všechno pořádné, vše je ve světle, v pravdě, v lásce, je to hodně kvalitní. Neznamená to pedantství, nikdy neudělat chybu, ale dělat věci s vědomím, že to dělám Pánu, chci ho tím uctít a dám to nejlepší, co mám, jak nejlépe to umím. My jsme kněžstvo a přinášíme novozákonní oběti. V Malachiáši se píše, že Boží lid neprosperoval a byl pod kletbou, protože přinášel špatné oběti (obětovali vadná zvířata a to, co nepotřebovali). Vykazování nějaké činnosti ještě neznamená, že je to služba Pánu. Sbory vyvíjejí aktivity, ale nerostou, stagnují, nebo jdou dolů, protože jejich přístup ke službám není poctivý a upřímný.
17. Naslouchání lidem – vedoucí by měl dobře naslouchat všem lidem, nikým neopovrhovat. Poté, co jsme se zbavili rebelů, samo spravedlivých a zákoníků, je čas naslouchat každému, kdo s něčím přichází, či to prostě potřebuje.
18. Dobrá organizace – sbor není organizace, ale dobře fungující sbor má dobrou organizaci, protože v Božím království je řád. 1K 14 – když jsou někde projevy Ducha svatého, je tam duchovní kreativita, odvaha, horlivost, ale zároveň v tom má být řád. Rozjetý a živelný sbor se pohybuje na pokraji chaosu, ale skutečně jen na pokraji, základní řád tam musí vždycky být. Zkušeností je, že rostoucí sbory mají vždy velmi dobrou organizaci sborového života – to znamená, že tam jsou lidé, kteří to vezmou za své, dělají to dobře, mimo jiné i proto, že mají řád ve svém životě, jsou organizovaní a jsou v tom silní.
19. Pěstování vděčnosti a duchovního hladu – tuto hodnotu je třeba mít ve sboru od samého začátku a pak dále - trvale. Jde o to být vděční za to, co jsme z Boží milosti dostali, a chtít víc, protože tím je oslaven náš Otec – tj. mít duchovní hlad. Když to sbor či křesťan ztratí, je to začátek konce. Rozloučit se je třeba nejen s rebely, ale i s těmi, kteří nejsou vděční. Duchovní hlad sice nejde nařídit, ale lze lidi motivovat, zejména svědectvími a předáváním zkušeností. Vděčnost se také nedá nařídit, ale tady lze člověku něco připomenout a pak ho i napomenout.
20. Žádoucí rebelie = svatá nespokojenost se současným stavem věcí, to souvisí s tím minulým bodem. Jde o přirozené chtění, touhu, přesvědčení, že je normální posouvat věci dál. Když tohle není, je konec. Člověk se zakonzervuje, stává se zátěží pro sbor, má jen jednu touhu a tou je snaha přežít. Běda sboru, kde je takový člověk členem, natož vedoucím služebníkem. Žádoucí rebelie by měla být v každém křesťanovi, ale hlavně ve vedoucích – když ji nemají vedoucí, tak to je opravdu už hodně zlé.
22. Evangelizace – je o působení směrem ven, k druhým lidem. Jako vyslanci na místě Kristově přinášíme tu nejlepší zprávu, ale nejen jako informaci, jdeme lidi požehnat Boží přítomností, kterou neseme. Kdyby při setkání s námi neměli mít osobní prožitek s Bohem, pak by např. stačilo, aby si přečetli naše propagační letáčky. Víme dobře, že to nevede vůbec nikam, naopak, vypůsobí to ještě větší nezájem o křesťanství.
23. Propojení všech generací – v Bethelu tomu říkají "nadgenerační požehnání". To, kam došli křesťané před námi, co žijí ti současní, je třeba propojit s těmi, kdo přijdou po nás. Musí se na to myslet, mluvit o tom, klást na to důraz. Pokud se tato pravda nechrání a neaplikuje, je znovu na obzoru "vyhynutí".
24. Delegování úkolů pastorem – aby měl čas na modlitbu a co nejvíce přebýval v duchovní dimenzi (byl v Duchu). Někteří pastoři rádi organizují, pracují s technikou, ale pastor musí být hlavně "duchovní".
25. Jednota ve vedení sboru – je jeden hlavní vedoucí a ti další mu pomáhají dělat rozhodnutí. Kolektivní vedení je možné použít jen ve výjimečných případech a dočasně. Dobře se k tomu jednou vyjádřil náš známý ze Švýcarska, Desmond Frey. Řekl: "Organismus, tělo, má jen jednu hlavu, pokud jich má víc, je to monstrum". Když jsou starší ve sboru, musí být mezi nimi jednota, ale hlavní vedoucí, pastor, dělá konečné rozhodnutí (někdy není čas na to, aby se čekalo na posledního, jestli bude také pro). Pastor má zodpovědnost, autoritu, ale nemůže toho zneužívat. Musí to být vždy o důvěře.
26. Vlastní sborové prostory – ano, pokud to sbor bude dlouhodobě posouvat dál. Může se stát, že je nadšení pro vlastní sborové prostory jenom na začátku, ale postupně to vyšumí. Pak je líto peněz, které se do toho nainvestovaly, a proto se vymýšlí nějaké aktivity; sbor pak něco dělá, jen aby se něco dělalo. Boží vedení v tom pak třeba nikdo neprožívá. Někdy to, že neevangelizujeme, můžeme svádět na to, že nejsou vhodné prostory a přitom se nám prostě jenom nechce nebo nás to ani nenapadne. Sborové prostory mohou pomoct, ale také uškodit, je tu tlak je využívat, když spolykaly už tolik peněz. Musí se vědět, na co ty prostory jsou. Pokud se aktivity nedělají, protože na to nejsou podmínky, a díky sborovým prostorám ty podmínky budou, pak je dobré ty prostory mít. Pokud se ale aktivity nedělají, protože se prostě nedělají, je zbytečné pořizovat prostory jenom proto, že se mi to líbí - to je nemoudré a krátkozraké. Daleko důležitější, než mít vlastní sborové prostory, je např. vědět, jak se spravuje sbor, jaké povolání mají vedoucí, kteří tam jsou, ale i každý jednotlivec, byť není ještě ve vedoucí službě.
Musíme mít představu, jak má sbor fungovat a musíme se v tom osobně najít. Má účast, mé bytí ve sboru, musí způsobovat, že to celé vrůstá do něčeho, v čem přebývá Bůh. O to tu jde! A nám všem ze srdce přeji, aby se nám to podařilo, protože není nic lepšího, než trávit čas v Božím domě, sloužit tomu, být toho součástí a prožívat, jak je to celé používáno k tomu, aby se lidé setkali s živým Bohem a s radostí přijímali Jeho vůli pro svůj život.