Bill Johnson
SMĚŘOVÁNÍ DOMŮ
Žít život v kultuře probuzení
Odvaha zanechat dědictví
Když Bůh přivedl děti Izraele do zaslíbené země, dal jim velice jasný úkol – úkol, který prorocky ilustruje úlohu, kterou máme my jako jeho děti v Nové smlouvě.
Izraelité měli odstranit pohanské obyvatelstvo žijící na jim zaslíbeném území, rozmístit ve všech jeho částech své kmeny a konečně ustanovit (potvrdit) střediska uctívání a útočištná města v každém regionu.
Stejně tak nás Ježíš pověřil, abychom šli do zaslíbeného území – do celého světa – a činili učedníky z národů, odstraňovali vliv říše temnoty a uvolňovali skutečnost Království nebes.
Podobně, jako je tomu u nás, byl úspěch Izraelců při naplňování každé části tohoto úkolu závislý výhradně na jejich schopnosti vykonávat to, pro co je Bůh trénoval v pustině – následovat jeho zjevenou přítomnost, dělat to, co jim řekl, a dělat to tehdy, kdy jim řekl, aby to udělali.
A na čem jejich schopnost následovat Boží přítomnost a poslouchat jeho hlas závisela? Bůh zjevil odpověď na tuto otázku Jozuovi, když ho pověřil uvedením Izraelců do jejich úkolu:
Nikdo se proti tobě nepostaví po všechny dny tvého života. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout ani tě neopustím. Posilni se a buď odvážný, protože ty dáš lidu do dědictví tuto zemi, o které jsem přísahal jejich otcům, že jim ji dám. Hlavně se posilni a buď velmi odvážný, abys zachovával a plnil celý zákon, jak ti přikázal Mojžíš, můj otrok. Neodvrať se od něj napravo ani nalevo, abys rozumně jednal všude, kam půjdeš. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Budeš nad ním rozjímat ve dne i v noci, abys zachovával a konal všechno, co je v něm zapsáno, protože tehdy dosáhneš na své cestě úspěchu
a tehdy budeš rozumně jednat. Vždyť jsem ti přikázal: Posilni se
a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš. Joz 1,5-9
Už jsme se zabývali tím, co měl Bůh na mysli, když řekl Jozuovi, aby rozjímal nad Knihou zákona. Když se ale podíváme na toto nařízení v kontextu, můžeme spatřit větší význam toho, proč dodržování svědectví bylo klíčem k úspěchu Izraele jako národa při naplňování jejich poslání.
Kupodivu, Bůh postavil Jozuovo pověření na tomtéž zaslíbení, které dal Mojžíšovi, když se ho zeptal: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a abych vyvedl syny Izraele z Egypta?“ Bůh odpověděl prostě: „Vždyť budu s tebou“ (Ex 3,11-12).
Podobně zněla Ježíšova závěrečná slova jeho Velkého poslání pro nás: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). Logický důsledek tohoto zaslíbení je dvojí: Boží přítomnost mezi námi určuje naši identitu, a tudíž také to, co jsme schopni uskutečnit.
Musíme však také rozvíjet růst povědomí o Boží přítomnosti mezi námi, jestliže nás to táhne pryč z této přítomnosti, mimo poslání, které nám dal Bůh. Naše uvědomování si Boha je určujícím faktorem toho, jak na něho reagujeme, jak vnímáme skutečnost a jak žijeme. Je to nesmírně důležitý prvek, nezbytný k tomu, abychom byli úspěšní v následování Boha a poslušnosti vůči němu.
Král David mluvil o tomto zaopatření, když řekl: „Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je po mé pravici, nepadnu“ (Ž 16,8). Slovo „stavět“ znamená „umístit“. Naší rolí je stavět Boha do záře reflektorů, do centra pozornosti. Probuzenec Duncan Campbell popsal prvek přemáhající přítomnosti jako podstatu probuzení, které prožil na Hebridách v padesátých letech. Řekl, že „uvědomění si Boha“ naplnilo atmosféru v oblasti a vytvořilo prostředí, ve kterém se zcela přirozeně stalo hlavní aktivitou pokání, obrácení se, modlitba a uctívání.
Když zvýšíme svoje uvědomění si Boží přítomnosti, stanou se pro nás přikázání, která nám Bůh dává, proveditelnějšími. „Bůh s námi“ se musí stát platformou pro celý život. Jozue dostal klíčový princip vítězství ve výzvě, aby byl silný a odvážný. Toto nabádání bylo zjevně důležité, jelikož je Bůh v těchto několika větách, které jsme četli v Jozuovi 1,5-9, opakoval třikrát. Velká odvaha a síla byla nutná, aby „zachoval a plnil celý Zákon, jak přikázal Mojžíš“ a „neodvracel se od něj napravo ani nalevo“ (viz Joz 1,7).
Ale závěrečné opakování je nejvýznamnější, protože Bůh vytvořil propojení mezi sebou a zaslíbením. „Posilni se a buď odvážný, neměj strach a neděs se, protože Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš“ (Joz 1,9). Pravda, kterou v této výzvě Bůh dal Jozuovi a kterou dává také nám, je prostá, ale hluboká: Naše síla a odvaha dělat to, co nám Bůh řekl, vyplývá přímo z našeho vědomí, že Bůh je s námi. Tato pravda dále zjevuje, jak zásadní je naše uvědomění si Boží přítomnosti.
Nedílnou součástí tohoto procesu je úkol rozjímat nad Božím slovem – Zákonem. V Jozuově případě šlo o Knihu zákona, obsahující knihy Mojžíšovy - Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri
a Deuteronomium. Zahrnovalo to jak Boží přikázání, tak celou historii Jeho nadpřirozeného vztahu s Izraelem. V našem případě máme rozjímat nad záznamem Božích přikázání a jeho zázračných zásahů v lidské historii, které Písma obsahují především. Zároveň máme rozjímat nad svědectvími o svatých v průběhu dějin a nad naší vlastní osobní historií s Bohem.
V bezprostředním kontextu příkazu, který dal Bůh Jozuovi (viz Joz 1,5-9), mu Bůh nedává celou spoustu vysvětlení, jak a proč toto rozjímání funguje. Zdůrazňuje to hlavní – že to funguje. Říká, že když to děláme, ve skutečnosti sami učiníme svou cestu úspěšnou a prosperující. Viděli jsme, že prorocká moc svědectví je jednou dimenzí toho, jak prosperovat v našem povolání. Nicméně, z širšího kontextu Písma se domnívám, že můžeme také vytvořit propojení mezi třemi prvky, které vidíme v této pasáži,
a sice že naše rozjímání o Božích svědectvích je primární věcí, kterou nám Bůh dal, abychom si udrželi své povědomí o Boží přítomnosti s námi. Jestliže nezapomínáme na to, kdo Bůh je a co udělal, prorocké pomazání na svědectví vytvoří povědomí o tom, že je Bůh s námi v tomto okamžiku a je připraven učinit to znovu. Toto vědomí je zdrojem odvahy a síly.
Příkaz rozjímat nad Božími svědectvími také ozřejmuje, jak Bůh definuje náš úspěch jakožto jeho lidu v naplňování našeho poslání (pověření). Náš úspěch je prostě záležitostí radikální poslušnosti. Nejde o konání nadpřirozených věcí; jde o to dělat to, o co nás Bůh požádal. Jde o naši odezvu založenou na blízkém vztahu k Bohu.
Naše spojení s Bohem je zjevně zdrojem veškerého požehnání, prosperity a dobra v našich životech. Úspěchu na své cestě dosáhneme díky poslušnosti, poněvadž pokud děláme to, o co nás Bůh požádal, posílíme naše spojení se zdrojem života. Čím víc jsou naše životy v souladu s Bohem, tím víc se v nás manifestuje Boží přirozenost a Království.
Protože je radikální poslušnost záležitostí vztahu, je také věcí srdce. Tudíž zachovávání svědectví, což je klíčem k radikální poslušnosti, je v první řadě určeno k tomu, aby způsobilo něco v našem srdci. Mojžíš řekl lidem: „Jenom se měj na pozoru
a velmi střež svou duši, abys nezapomněl ty věci, které viděly tvé oči, a aby po všechny dny tvého života nevymizely z tvého srdce“. 5. M 4,9
Později řekl Šalomoun: „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Př 4,23). Cokoliv naplňuje naše srdce, to bude také plnit naše myšlenky a chování. Pokud držíme svědectví, budeme si naplňovat srdce pravdou – pravdou o tom, kdo je Bůh, pravdou o tom, kdo jsme my, pravdou
o tom, odkud jsme přišli a kam v Bohu jdeme. Je však naší zodpovědností naplňovat svá srdce pravdou, protože pokud to nebudeme dělat, jak jsme viděli v předchozí kapitole, dovolíme, aby naše srdce byla naplněna nepřítelovou lží.
V celé knize Deuteronomium zdůrazňuje Mojžíš Izraelcům, že z Boží perspektivy skutečné ohrožení jejich úspěšnosti netkví v nepřátelských kmenech v zaslíbené zemi ani v žádné jiné vnější skutečnosti. Prvotní hrozbou je vnitřní skutečnost v jejich srdcích. Bůh o nich řekl: „Je to lid, který bloudí srdcem – ti mým cestám neporozuměli“ (Ž 95,10). Slovo přeložené jako bloudit (v angl. go astray) v tomto verši znamená „ztratit se po cestě, jít vedle, zatoulat se“. Bloudění Izraele po poušti bylo skutečně vnějším projevem toho, co již bylo v jejich srdcích. Jinými slovy, naše vnitřní skutečnost se stává skutečností vnější. A jak tento verš vysvětluje, to, co bylo v jejich srdcích, souviselo s faktem, že nepoznali Boží cesty, neporozuměli jim.
Písmo zdůrazňuje, že poznání Božích cest je víc než znalost Božích skutků. Žalm 103,7 říká: „(Pán) dal poznat své cesty Mojžíšovi a synům Izraele své činy.“ Zjevení Božích cest je něco, co přichází pouze k lidem, kteří, jako Mojžíš, měli srdce připravené poznávat Boha, protože jenom takové srdce je ochotné hledat
a následovat Boha, který za těmito skutky je.
Víme, že Boží skutky zjevují jeho cesty. Ale abychom poznali jeho cesty, musíme se na Boží činy podívat jako na znamení, která ukazují na něco většího, než jsou ony samy – na skutečnou podstatu samotného Boha. A pokud to neděláme, naše ignorance či neznalost Božích cest nám nemůže pomoci, ale naopak způsobí, že se snadno necháme svést vlastním srdcem k bloudění.
Rozjímání nad svědectvími znamená následovat znamení k tomu Jedinému, na nějž ukazují. Právě tato zodpovědnost, disciplína, poslušnost a vášnivá touha poznávat Boha skrze svědectví sytí
a rozvíjí naše uvědomování si Boží přítomnosti. Je nespornou skutečností, že Bůh je nadpřirozený Bůh, který proniká do nemožných věcí a překonává je. Bez vědomí, že Bůh je s námi,
a bez porozumění Jeho cestám zjeveným ve svědectví nebudeme schopni důsledně chodit v radikální poslušnosti. ■
Výňatek z knihy Release the Power of Jesus (Uvolni Ježíšovu moc)Kap. 6
Užívat dědictví
Cítím, že mým prvotním povoláním je učit křesťany, jak si uvědomit a k čemu užívat své dědictví. Jsem přesvědčený, že církev z velké části zanechala bohatství nebes ležet v bance a myslí si, že je dostaneme, teprve až zemřeme a půjdeme do nebe. Víra, že nebe je výhradně budoucí skutečností, zredukovala příliš mnoho
z Božích prohlášení z Písma o identitě věřících a z povolání
k pravdám, které vyplývají z postavení Božích dětí. Uznáváme je sice, ale neprožíváme. Je čas to změnit.
Porozumění našemu dědictví začíná s objevením hlubšího záměru s naším spasením. Mnozí noví věřící zůstávají nedospělí, protože se zarazili u zjevení toho, že jsou hříšníky spasenými milostí,
a dál už nepokračovali. Slovy „pokračovat dál“ nemyslím „nechat za sebou“, ale „budovat na“. Ti, kteří pokračují, jsou těmi, kdo chápou, že Božím nejvyšším záměrem pro kříž nebylo pouze odpustit náš hřích. Bylo tomu tak, aby díky našemu smíření na základě Kristovy krve nás mohl pozvat zpět do důvěrného rodinného vztahu s ním, naším nebeským Otcem. Jan 1,12 říká: „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ Zákonné postavení našeho vztahu k Bohu jako jeho syna nebo dcery je právě to, co nám dává dědictví. V knize Římanům 8,14-17 je to vysvětleno jednoduše:
Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.
Fakt, že jsme Božími dědici, je ohromující. Nesmíme se však spokojit s přečtením těchto veršů a žasnout nad nimi. Mluví prorocky o našem potenciálu, o který musíme usilovat po celou dobu našich životů. Jan 1,12 říká, že máme právo (pravomoc) stát se Božími dětmi. Když nás Bůh zve do vztahu s ním, zve nás do procesu proměny, do procesu transformace. Tato přeměna může být v našich životech měřena, protože v Ježíši Kristu máme model, kým se jako děti Boží máme stát. Vidíme to dále v knize Římanům 8,29: „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími“. Máme pravomoc (právo) stát se takovými, jako je Kristus, náš starší bratr. Jsme předem určeni, abychom byli plně obnoveni k obrazu a podobě Boží, jak jsme byli původně stvořeni.
Skrze spasení jsme tedy obnoveni k našemu původnímu záměru – cíli, který přirozeně vyplývá z naší obnovené identity a vztahu s Bohem. Efeským 2,10 říká: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“. Skutky nás nemohou zachránit, ale bez ovoce dobrých skutků v našich životech postrádáme důkazy, které nás identifikují jako nová stvoření v Kristu. Stejně jako se Boží přirozenost zjevuje v tom, co Bůh dělá, tak i dokladem toho, že jsme proměněni do Boží podoby, je, že zjevujeme Boží charakter v tom, co děláme.
Jaké jsou ty dobré skutky? Je příliš snadné zredukovat Ježíšovo učení na to, co je lidsky možné. Když rádi sytíme chudé, oblékáme nahé a navštěvujeme lidi v nouzi (takové dobrosrdečné skutky jsou základním projevem křesťanského života), nenecháme si tím uspokojit naši vnitřní touhu po efektivní službě. Pán používal výraz „dobré skutky“ výhradně pro zázraky, znamení a divy, které vykonal. Konal tyto skutky jako vzor pro nás. Nevytvořil nové naslouchátko, ani nevycvičil slepeckého psa. Uzdravil hluchého
i slepého. Tento ohromující závěr o „dobrých skutcích“ vyplývá z pečlivého studia Janova evangelia. Dobré skutky nezjevují Ježíše pouze jako Krista, toho Pomazaného. Zjevují specifickou povahu jeho vztahu s Otcem, jak je vysvětleno v Janovi 14, 8-12: Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš mu řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat:,Ukaž nám Otce´? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám za sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci.“
Nemohl bych to vyjádřit jasněji. Ti, kdo v něho věří, budou demonstrovat znamení a divy. Dokonce však víc než to: Ježíšovo prohlášení v sobě zahrnuje skutečnost, že ti, kdo věří, budou chodit ve stejném druhu vztahu s Otcem a mít stejné pomazání Ducha svatého, jako měl on. To znamená, že jsme povolaní sloužit jako Ježíš, protože skrze jeho smrt a vzkříšení máme přístup ke všemu, co měl k dispozici on, aby konal dobré skutky. Prorokoval to svým učedníkům i nám, když řekl: „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás“ (J 20,21). ■
Výtah z knihy Release the Power of Jesus (Uvolni Ježíšovu moc) Část kapitoly 2
Přicházející slavná církev – jednota víry
... Láska a víra jsou dva základní prvky křesťanského života.
Jednota víry je víra, která působí skrze lásku, jak je zmíněno v knize Galatským 5,6. Láska a víra jsou dva základní prvky křesťanského života.
Víra přichází ze Slova, zvláště „ze slova čerstvě vyřčeného“. Víra je tím, co se líbí Bohu. Je to aktivní důvěra v něho jako Abba Otče. Zdrojem takové víry je on sám. Přichází jako důsledek, když on mluví ke svému lidu. Jednota víry znamená, že budeme společně naslouchat jeho hlasu a názorně ukazovat velké skutky. To je životní styl – stejně jako mít jednotu v myšlenkách a představách o víře. Velké skutky přítomného a přicházejícího probuzení překonají všechny úspěchy církve v celé historii dohromady.
Církev dostane čerstvé zjevení Ježíše, zvláště skrze knihu Zjevení. Toto zjevení rozjede v církvi takovou proměnu, jak to nikdy v minulosti nezažila. Když ho vidíme, stáváme se takovými, jako je on! Nadcházející nárůst zjevení Ježíše bude měřitelný novou dimenzí uctívání – společnými prožitky trůnního sálu.
Olympijští atleti se nedostanou na olympijské hry jen díky samotnému talentu. Je to mocná kombinace nadání dovedeného k vrcholu skrze disciplínu. To je obraz církve, která se stává dospělým, zralým jedincem. Je to jednotné číslo, vyjadřující skutečnost, že my všichni fungujeme dohromady, jako jeden muž. Všichni členové pracují v dokonalé koordinaci a harmonii, kdy se doplňujeme navzájem ve funkcích a obdarováních podle pokynů, které dává hlava. To nebylo zaslíbení, které má být naplněno na věčnosti. Nevěřím sice, že se tady mluví o lidské dokonalosti, ale věřím, že existuje zralé fungování, bez žárlivosti, které se bude rozvíjet tím více, čím více se bude projevovat jeho přítomnost.
Potřebujeme to přijmout jako možnou věc, protože Pán řekl, že to možné je. ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)
Modlitba Páně zjevuje Boží vůli
...jsme tu, abychom mařili ďáblovy skutky...
„Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,9-10).
Boží vůle pro nás je prostá: „Ať je to na zemi tak, jako v nebi.“ Není to občerstvující? Když se modlíme: „Přijď tvé království, staň se tvá vůle“, modlíme se, aby se Králova vláda a vůle uskutečnily právě teď. To je ten způsob jak „dělat“ normální křesťanství! Způsob, který proměňuje životy a rozbíjí staré modely myšlení. To, co svobodně funguje v nebi – radost, pokoj, moudrost, zdraví, celistvost a všechna ostatní dobrá zaslíbení, o nichž čteme v Bibli – má být uvolněno, aby působilo na této planetě, ve tvém domě, ve tvé církvi, ve tvém podnikání, ve tvé škole. To, co tam nesmí svobodně působit – nemoc, choroba, duchovní svázanost
a hřích – to nemá fungovat ani zde. Tečka.
Jestliže učiníme toto naše porozumění Boží vůli prvořadým, ty ostatní oblasti, které nás tolik trápí, se vyřeší samy (viz Mt 6,33).
Když konáme tuto naši misi, životy jsou osvobozovány, těla obnovována, z lidských myslí se zvedá temnota, vláda nepřítele je zaháněna pryč všemi představitelnými způsoby. Podnikání zdravě vzrůstá, vztahy opět rozkvétají, lidé se opět propojují se svým povoláním a smyslem života, církve rostou a města pociťují účinek Království prosperujícího v nich. Energie pro konání skutků Království je uvolňována způsoby, jaké jsem dosud nikdy neviděl. Téměř na denním pořádku jsou události tak neobyčejné, jako bychom vstoupili do děje dobrého románu. A není to žádný vymyšlený životní styl; je to životní styl, pro který jsme byli stvořeni. ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)
Praktická moudrost
Stát se tím, kdo tvoří historii
Byl jsi zrozen pro nemožné
Narodil ses proto, abys konal nemožné.
Důvodem, proč si tě Bůh nevzal k sobě, když ses znovu narodil, je tvůj úkol podniknout invazi do nemožného. Realita křesťanského života je poměřována velikostí vlivu na to, co je nemožné.
Mnoho z toho, co připisujeme Bohu, by mohl udělat Kawanis (Kiwanis) Club. Nemyslím tím, že v tom Bůh není. Jenom říkám, že to všechno se dělá díky lidské schopnosti dosáhnout všeho, co je lidstvo schopno uskutečnit.
Přináší toto lidské snažení nějaké uspokojení? Nějaké ano, není však trvalé. Není to takové, jako když zmizí nádor. Nebo matka, která při nehodě ztratila schopnost používat ruku, poněvadž přišla o více než 7 cm kosti. Nemohla nic uchopit, nemohla zvednout paži. Během čtyř a půl roku prodělala pět operací, díky nimž nedokázala zvednout své dvouleté dítě. Není nad to sledovat ženu, která se za ni modlí,
a pozorovat, jak Bůh přidal těch 7 cm kosti a s tím vrátil ruce
i veškerou hybnost, citlivost, prostě všechno. Matka pak jde ke své dvouleté dceři a ta malá říká: „Maminko, ne, máš zlomenou ruku“, protože to tak slýchala po celý svůj dosavadní život. Je úžasné vidět, jak jí matka říká: „Ne, teď už je to dobré.“
Žádné domy, které bych mohl postavit, žádné peníze, které bych mohl vydělat, neznamenají nic ve srovnání s okamžikem, kdy jsem viděl tu malou holčičku v náručí její matky. Cením si toho nad milion domů.
A to jsi ty! Narodil ses do Boží rodiny a skutečný Duch vzkříšeného Krista si v nás udělal příbytek. Je v nás a chce působit navenek!
Podstata moudrosti
Božská moudrost pramení z integrity a projevuje se tvořivostí
a jejím standardem je vytříbenost.
Když královna ze Šeby viděla Šalomounovu moudrost a dům, který postavil, jídlo na jeho stole, sídlo jeho otroků, obsluhu jeho služebníků a jejich oděv, jeho číšníky a jejich oděv i jeho zápalné oběti, které přinášel v Hospodinově domě, byla bez dechu.
2 Pa 9,3-4
Světská definice moudrosti je zaměřena na získávání a používání znalostí. To není špatně, je to však poněkud zavádějící. Církev tuto neúplnou definici přejala, takže se zabývá moudrostí, která nemá duši. Biblická moudrost se dívá z božské perspektivy a je tvůrčím vyjádřením Boha, čímž přináší praktická řešení problémů každodenního života.
Šalomoun byl (krom Ježíše) nejmoudřejším člověkem, který kdy žil. Upoutal pozornost celé své generace. Lidé byli nad jeho darem naplněni úžasem. Členové královských rodin v jiných národech záviděli jeho služebníkům výsadu být každodenně vystaveni působení Šalomounova daru. Být služebníkem toho, kdo má moudrost, je lepší, než být králem bez moudrosti. Královna ze Sáby (Šeby) žasla nad tím, jak moudrost ovlivňuje prosté věci jako oblékání, stavby a podobně.
Působením tohoto daru vešel Izrael do nejúžasnějšího období míru a prosperity, jaké kdy vůbec zažil. Moudrost jediného muže proměnila celý národ. Co by se mohlo všechno stát, kdyby po této Bohem dané příležitosti sáhly miliony?
Boží moudrost se opět bude zrcadlit v jeho lidu. Církev, v současnosti pohrdaná, bude opět požívat úctu a obdiv. Církev bude opět chválou a slávou před všemi národy země (viz Jr 33,9).
Projevy moudrosti jsou rozmanité. Ale, jak už bylo zmíněno, její podstatu lze spatřovat ve třech slovech – integrita, tvořivost
a vytříbenost. Božská moudrost pramení z integrity, projevuje se tvořivostí a jejím standardem je vytříbenost. Kdykoliv shledáváme, že se pohybujeme v některé z uvedených oblastí, dotkla se nás božská moudrost. ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)
Moudrost tvoří
...tvořivost ilustruje přítomnost moudrosti...
...když postavil moři jeho hranici, aby voda nepřekračovala jeho příkaz, když vyměřoval základy země, byla jsem vedle něho jako řemeslník, byla jsem jeho potěšením den za dnem, radovala jsem se před ním po celou dobu. Radovala jsem se z celé jeho země, mé potěšení bylo s jeho syny.
Př 8,29-31
Moudrost a tvořivost (kreativita) jsou v Bibli spřízněné, příbuzné pojmy. Ve skutečnosti je tvořivost projevem moudrosti v souvislosti s výtečností (vytříbeností) a integritou. Moudrost je v Přísloví 8 personifikovaná a je Božím společníkem při stvoření všech věcí. Proto moudrost a tvořivost nesmějí být v myšlení věřících oddělované. Jsou to základní nástroje, potřebné k naplnění našeho životního úkolu být efektivním svědectvím pro ztracené. Je to právě Boží moudrost, která působí, že naše role v tomto světě je pro něj žádoucí a potřebná. Většina křesťanů si sice cení moudrosti, mnozí ale nepřikládají stejnou hodnotu úloze kreativity při naplňování závazků a povinností, které jim dal Bůh. Přitom je to tvořivost, která dokládá přítomnost moudrosti: Moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi (L 8,35).
Šest dnů stvoření vidělo nejúžasnější ukázku moudrosti a umělecké představivosti. Světy byly utvořeny tak, jak Bůh řekl. Světlo a krása, zvuk a barva, všechno plynulo společně a jednolitě, jak moudrost vytyčovala hranice pro samotné stvoření. Šalomoun, muž proslulý nadpřirozenou moudrostí, mluvil v Přísloví 8 o tom, že se tehdy moudrost na práci stvoření podílela.
Moudrost dostala umělecké jméno „mistr všeho díla“. Všimněte si silných výrazů: „radovala jsem se před ním“;“ radovala jsem se z celé jeho země“, a „mé potěšení bylo s jeho syny“. Moudrost není stoická, jak bývá často zobrazována. Je mnohem spíše šťastná, radostná; její podstatou je oslavovat akt tvoření a mít z něho potěšení. Ale jejím největším potěšením je být s námi! Našla dokonalé společenství s lidstvem. Narodili jsme se proto, abychom žili v partnerském vztahu s moudrostí, žili v ní a ukazovali to v projevech tvořivosti. ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)
Žít z toho, co je neviditelné
...a pouze víra odtud může čerpat...
„Boží ctí je ukrýt věc, čest králů je zkoumat věc“ (Př 25,2). Některé věci lze objevit jen zoufalou touhou. Tímto postojem, který pochází z Božího království a je v něm vysoce ceněný (viz
Mt 5,6), se vyznačuje srdce, které skutečně žije pod vládou Krále („a od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, prvorozený z mrtvých
a vládce králů země“ (Zj 1,5)). Bůh, který ukrývá zlato do horniny, přinesl své Království spolu s Ježíšem, ale zanechal je v neviditelné oblasti.
Pavel se tím zabývá v dopise Koloským. Sděluje nám v něm, že Bůh skryl náš hojný život v Kristu („Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3)). Kde je Ježíš? Je posazený po pravici Boha Otce na nebeských místech (viz Ef 1,20). Náš hojný bohatý život je skrytý ve sféře Království. A pouze víra jej odsud může nabírat.
Podívejme se na slovo Kingdom (překládané jako Království). V angličtině jde o výraz King/dom (King´s Domain - „Královo panství, oblast Královy vlády“), který v sobě zahrnuje autoritu
a panování, panství. Ježíš přišel, aby nabídnul výhody svého světa všem, kteří se podřídí jeho vládě. Oblast Božího panování, oblast, kde je veškerý dostatek, je oblastí nazývanou Království. Prospěch, který přináší jeho vláda, je ilustrován jeho dílem odpuštění, osvobození a uzdravení.
Život křesťanů byl vystrojen k dosažení tohoto cíle a vyjádřen slovy modelové modlitby Páně: Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10).
Boží království se uskutečňuje, když to, co se děje tady, je jako to, co je v nebi. ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)
Rozeznat zjevení
„Stejným způsobem, jako se Ježíš stal tělem, stává se Duch svatý slovy, a když jsou vyslovována, přinášejí život.“
Mnoho znovuzrozených lidí ví, jaké to je být ve zmatku nebo v nesnázích, když tu někdo promluví slova, která přinesou do jejich duše nadpřirozený vpád pokoje. Nemusíš mít ani všechny odpovědi, o kterých sis před pěti minutami myslel, že je potřebuješ, ale z nějakého důvodu ti to nevadí. Jejich slova byla duchem zjevení od samotného Boha. Stejným způsobem, jakým se Ježíš stal tělem, stává se Duch svatý slovy, a když jsou vyřčena, přinášejí život (J 6,63). Upneme k tomu svá srdce a nakonec to začne dávat smysl.
Někteří lidé přijímají gejzíry zjevení, a jiní ne. To může záviset na tom, jak si budujeme podpůrnou strukturu. Nejelementárnější základy této struktury jsou tvořeny pilíři pravdy evangelia. Člověkem porozumění je ten, kdo přijímá Boží dodatky a nepochybuje o nich. Nemá vůči nim rozdvojenou mysl. Tím způsobem člověk porozumění přitahuje další, větší porozumění. Opatruješ něco, co Bůh říká, a to buduje základ pro větší zjevení.
Dalším způsobem, jak přitáhnout zjevení, je poslechnout to, co už víme. Jeden muž přišel k Ježíši a ptal se, co má dělat, aby získal věčný život (L 10,25-28). Ježíš řekl: „Co je psáno, že se má udělat?“ Ten muž na Ježíše znovu naléhal, ale Ježíš mu nedal žádnou novou informaci. Dokud nebude chodit v poslušnosti, nedostane víc.
Poslušnost je signálem, kterým Bohu říkáme: „Bože, chci udělat další krok.“ Takové poddajné srdce přitahuje ducha zjevení k člověku nebo ke skupině lidí. Začnou vidět a slyšet věci, které nikdy předtím neviděli ani neslyšeli. Bible dokonce říká: „Bůh zapečetí poučení v našich srdcích v noci, zatímco spíme“
(Jb 33,15-16). ■
Výňatek z knihy A Life of Miracles (Život zázraků)