Na počátku roku jsme byly s dcerou u naší nové kadeřnice. Po celou dobu, kdy nás stříhala, jsem pozorovala, jak nápadně kulhá a přemýšlela o tom, jak vhodně ji oslovit k modlitbě za uzdravení. Vymyslela jsem několik „postupů“, jak to udělat, aby to „klaplo“, ale vždycky, když jsem se nadechla, že o tom promluvím, tak začala ona mluvit o něčem jiném. Už jsme byly oblečené a vypadalo to, že odejdeme bez toho, abychom jí mohly posloužit, když mi začalo v hlavě znít motto Toda Whitea: Nevíš, kam se jít modlit? Kamkoliv! Nevíš, za koho se modlit? Za kohokoliv! A tak ze mě najednou vyšla otázka, co ji bolí, že tak kulhá.
Začala vyprávět, jak předchozí den uklouzla na náledí a noha se jí při pádu nějak zkroutila, že jí oteklo koleno tak, že nohu nemůže vůbec ohýbat a hned nám otok začala ukazovat. Navrhla jsem jí, že se za uzdravení té nohy pomodlíme a Bůh ji určitě uzdraví. Ona (k našemu překvapení) ochotně souhlasila. Položily jsme jí každá ruku na rameno a já se začala modlit. Když jsem bolesti a otoku přikazovala, aby zmizely, najednou jsem trochu ztratila víru a pro jistotu řekla, aby odešly a do rána, aby byla úplně uzdravená. Chtěla jsem dát “Duchu Svatému víc času”.
Když jsme skončily, překvapila mě kadeřnice otázkou, jestli je možné, aby se jí zdálo, že skrze ni prochází nějaké teplo. Pokývala jsem, že to je příznak přítomné Boží lásky k ní, když byla uzdravovaná. A byla jsem ráda, že se alespoň něco stalo. Když najednou povídá, jestli je možné, aby to uzdravení proběhlo hned, protože když pohne nohou, najednou jí nic nebolí, a když se na koleno podívá, tak otok splaskl a může nohou normálně hýbat.
Děkuji Bohu za tuto příležitost, že mohl být Ježíš opět oslaven a díky Duchu Svatému, že nás provází jeho moc.
Šárka Přibylová, Plzeň