Bůh se k upřímnému upřímně má a v každém národě je mu milý ten, kdo ho upřímně hledá.
Dnes odpoledne na cestě do MŠ vyzvednout svoji ratolest jsem prožila Bohem připravené, nadpřirozené setkání. Šla jsem a přede mnou šli dva Rómové a velmi živě o něčem diskutovali. Jako by mě něco k nim přitahovalo a začala jsem je následovat a věděla jsem, že se něco stane.
Když se zastavili, byla jsem si naprosto jistá, že mám jít a za jednoho z nich se modlit, že mě za ním Bůh posílá a má odpovědi na jeho otázky a jeho hledání. Oslovila jsem ho a řekla mu, co jsem prožila. Jeho reakce mě úplně odzbrojila: "Já jsem to věděl, že dneska někdo přijde a věděl jsem, že mě Bůh slyší. Ano, jste to skutečně vy." A ten člověk si klekl a začal mi vyznávat, co všechno udělal špatného a že potřebuje Boha. Říkal, že byl dneska rozhodnutý, kdyby mě Bůh k němu neposlal, že skončí se svým životem. Ještě jsem mu řekla, že Bůh má řešení pro jeho situaci a on odpověděl, že tomu věří. Modlila jsem se za něj.
Potom se role obrátily a on začal z vděčnosti prorokovat mně. Říkal, že jsem Boží dcera a že mám dál dělat to, co dělám, přinášet naději a povzbuzení dalším lidem, že mě moc potřebují. Jeho reakce zase úplně dostala mě. Nikdy jsem si nepomyslela, že taková slova povzbuzení uslyším z úst úplně cizího člověka.
Na závěr jsem mu nabídla, že kdyby chtěl víc poznat Boha, že mi může zavolat. Volal asi za dvacet minut s tím, že sice bydlí 200 km daleko, ale že se se mnou musí sejít a poznat víc Boha. Domluvili jsme setkání ještě s jedním bratrem od nás ze sboru.
Ještě teď se nemůžu vzpamatovat z toho, jak úžasně si mě můj Bůh použil a jak moc, jak strašně moc stojí o život každého člověka.
Markéta Valčíková, KCP