AWAKENING vs. SEVERNÍ KOREA
Nezúčastnil jsem se pražského Awakening Europe v Praze osobně, sledoval jsem však většinu shromáždění na notebooku. V přestávkách jsem se trochu podíval i na zprávy na Seznamu, konkrétně na dění na korejském poloostrově a hlavně šílenosti diktátora Kim Čong-una. Asi vás napadne, jak si vůbec mohu dovolit tyto dvě věci spolu porovnávat, jak spolu mohou souviset? Zkusím vysvětlit.
Na první pohled je vše jasné. Awakening Europe nejen symbolizoval Nebe, ale mnohé, co se během této akce událo, nebeským projevem bezpochyby bylo. Naproti tomu o severokorejském režimu, který již dříve USA nazvala „Osou zla“, je známo, že se v něm dějí doslova satanská zvěrstva.
Takže - neporovnatelné! Co tedy mají tyto dvě diametrálně odlišné věci společného? Víme, že v Severní Koreji, jakožto i v nám známém (i když ne tak drsném) diktátorském komunistickém režimu, se lidé dozvídají, že to, co mají doma, je velmi dobré, možná to nejlepší. Tam venku, za hranicemi – a hlavně na Západě, pokud se něco dobrého najde, tak jen s nějakým „ale“! Bible říká, že „ten Zlý krade, zabíjí a ničí, kdežto Pán dává život, a to život v hojnosti“ (J 10). Ubývá lidí, kteří vědí, na jaké úrovni se u nás „za bolševika“ žilo, a ani tehdy nebylo zase tolik těch, kteří by si to objektivně uvědomovali. Pokud nevím o lepším, zvyknu si na to, co je, navíc, když nás o výhodách komunistického ráje neustále přesvědčovali naši chlebodárci z ÚV. A protože se severokorejskému režimu dlouhodobě daří držet obyvatelstvo stranou od informací z civilizovaného světa, jsou i tam mnozí přesvědčení, že jim soudruh Kim Čong-un zajišťuje téměř nebeský blahobyt. Kolik jen lidí je spokojeno s tím, že živoří, aniž by věděli, že existuje jiná, daleko vyšší úroveň života, než doposud poznali.
Nepíši tento článek coby bezmezný obdivovatel „Západu“ či západní církve. Nemohu si ale pomoct, úroveň služby většiny zahraničních řečníků na pražském Awakening Europe, ve srovnání s těmi českými, je jako srovnávat dobře nadupané BMW s Trabantem. Nemám až tak na mysli výřečnost a už vůbec ne triky, kterými se dobře manipuluje s davem, ale duchovní úroveň. Po 35 letech křesťanství, snahy pracovat biblickým způsobem s Božím slovem aj., si troufám tvrdit, že „i já mám Ducha Božího“. Není až tak těžké rozeznat, které slovo buduje víru, přináší posluchačům milost, proměňuje atmosféru a po kterém je možné jasně rozeznat a zakusit působení Ducha svatého nebo prožít znovuzapálení do Božích hodnot.
Naproti tomu po „jiném“ slovu opanuje shromáždění chlad, prázdnota a intelektuální pachuť. Pokud do toho jsou ještě účastníci vyzváni k nespecifikovanému pokání (na národních konferencích jsem jich zažil bezpočet), dílo zkázy je završeno – atmosféra tajemně mizerná! Však také, proč jíst řízek, když je k mání suchý a navíc pěkně plesnivý chléb. Minimálně několik desítek let je to na mnoha místech v české církvi výraz velké pokory. Přitom by stačilo možná trochu nastudovat životy těch, kdo k nám v tomto duchu řeční. „Poznáte je po ovoci“, říká Pán Ježíš (pokud byste tedy nepoznali hned, že jde o Trabanta či ten plesnivý chleba). Ne po ovoci, o kterém mluví oni, ale ovoci, které mluví za ně a které má skutečně věčnou, Boží hodnotu.
Podobné srovnání můžeme udělat v oblasti chval a uctívání. Nebudu se o jeho významu rozepisovat, to by bylo na dlouho. Ale že při bethelských chválách člověk prožívá Boží dimenze a působení Ducha svatého, a při těch českých zase kodrcá v tom Trabantu, je bezesporu. Prožívá to tak i česká křesťanská většina, jen se jí dostává duchovně nekompetentními vedoucími vysvětlení, že „i my máme dobré chvály“.
Nemohu nevzpomenout, jak jsem tohle vysvětlení dostával už před cca 25-30 lety. Jak od vrcholných představitelů vládnoucí dělnické třídy, tak od duchovních vůdců. Typická fráze, kterou jsem slýchával, zněla: „Jsi moc kritický, i MY máme spoustu dobrého...“. V Severní Koreji (i jiných nedemokratických zemích) je to dost stejné, jen s tím rozdílem, že vás s tímto vysvětlením navíc zavřou „navěky“ do koncentráku nebo rovnou zastřelí. V ČR můžeme mluvit „jen“ o určité úrovni odstavení či „odstřelení“...
Už tehdy, před lety, jsem trochu cestoval – služba v Derek Prince Ministries, Záp. Berlín (Philadelphia Gemeinde), Hamburk (R. Bonnke) J. Korea (D. Y. Cho)... později další – Stuttgart (BGG, P. Wenz – studij. pobyt), nedávno 3x cesta do Reddingu v Kalifornii (Bethel, plus 2x jejich týmy týden služby v našem sboru .... plus moje dcera rok v Bethelské škole nadpřirozené služby) atd. Duchovní vedoucí z těchto míst se buď osobně znají, nebo jsou duchovně propojení. Nemám snad mít obavy, zda mne do těchto míst zavedl sám satan (ironie)? Jsem a chci být vděčný za každé, byť jen malé svědectví o Božím působení tady v Čechách, ale dnes se už nemusím nikoho ptát, jestli to, co nám „dovolí“ prožívat stávající duchovní vůdci, je vše, co pro nás Pán má. Není!
Ti, co vzešli z tradičních denominací i jejich „duchovní potomci“, sice prožili i znovuzrození či dokonce přijali křest v Duchu svatém, ale dál už se duchovně nedostali. Jedno ze znamení, že tomu tak je, je fakt, že nevznikla v české církvi „kultura“ skutečného duchovního růstu, a proto česká církev ve výše popsaných a dalších oblastech, zamrzla. Nezapříčinila to však jen nevědomost, či nedostatek příležitostí, ale mnohdy ješitnost a pýcha na intelekt a církevní pozici. Např. vyhýbáním se Hnutí víry, zpochybňováním služby D. Y. Choa, Cl. Freidzona i R. Bonnkeho ... byl jsem toho očitým svědkem! Byla to cílená snaha odvést pozornost od těch, kteří kladli silný důraz na působení Ducha svatého, Boží slovo a víru.
V čem však byli, tito odpůrci vždy silní, byla vstřícnost a jednota s těmi, kteří výše zmíněné nositele probuzení ještě více odmítali nebo před nimi dokonce varovali. Není pak divu, že v tomto prostředí nevyrostly služby takové úrovně, jaké jsme mohli zakusit během pražského Awakening Europe, díky lidem jako je D. Kolenda, R. Bonnke, M. Montgomery, J. Hamilton, J. Riddle …, ale bohužel jednorázově. Mimochodem B. Johnson často připomíná zaslíbení a duchovní princip, že kdo přijme proroka, dostane odměnu proroka (Mt 10,40). A když ne, tak nic! Prostě a jednoduše – co se zasévá, to se i sklízí!
Ještě k té době před cca 25 - 30 lety – víme dobře, že pokud se ve společnosti nezadaří a nevyrostou vyspělé a zdravé politické strany, nahrává taková situace vzniku extremismu. Podobné je to i na církevní scéně. Při absenci silných a zdravých duchovních vedoucích, sborů a služeb, ovlivňují církevní dění čím dál více na různý způsob nezralí křesťané, kteří ty tápající buď uvedou do ještě většího zmatku, nebo je přímo zneužijí ke svým nečistým motivům a cílům.
V Římanech 9,3 se ap. Pavel vyjadřuje o svých spoluobčanech, že by raději sám byl zavržen od Krista, kdyby to pomohlo jejich spasení. Nejspíš nejsem na takhle velkou oběť připravený, ale jsem přesvědčen, že jako duchovní vedoucí bych byl ochoten jít stranou, pokud by to umožnilo, že se zvedne nová vlna, nová generace čerstvých mladých křesťanů, nepoznamenaných liberální teologií, nezmasírovaných „hnuťovíráckými bijci, či pseudopokornými intelektuály“. Kéž by se taková vlna vzedmula a smetla nejen komunistické i jiné diktátory, okultisty, satanisty ..., ale i ty, kteří „sami nevcházejí a druhým brání“. Vlna těch, kteří vybudují kulturu, kde nejvyšší prioritou bude Boží slovo, kulturu obecenství a spolupráce s Duchem svatým a opravdového uctívání Pána, kulturu biblického života v Ježíšově hojnosti.
Pokud by nějaká taková reformace u nás proběhla, asi by mi nevadilo být „obyčejným, řadovým“ křesťanem, který se zapojí do jednoho z mnoha zdravých českých sborů, poslechne si pomazané kázání a v místní sborové prodejně koupí knihu od českého autora a samozřejmě CD s pomazanými chválami. Jestli, tedy (u Boha je všechno možné), nepojedu dříve pro takový zážitek např. do Severní Koreje...
Protože jsem však zatím znaky téhle reformace u nás nezaznamenal, chce se mi velmi, velmi burcovat proti české malosti a s tím nemálo související duchovní slepotě a zatvrzelosti. Když píšu burcovat, tak burcovat. Proto jsem záměrně zvolil až snad extrémně silný nadpis i srovnání (i když princip je stejný...), možná i tón. Na všech chci uctít to skutečně Boží, rozhodně mi ale nejde o to, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Vím, že budou-li nějaké reakce, tak velký souhlas, anebo silný odpor a třeba i nějaké nepříjemnosti. Ale také vím, že Pán nesnáší vlažnost. A hlavně, dnes už vím, že má pro nás – a mnozí to už prožívají – mnohem, mnohem VÍC, než jsme doposud zakusili!
(O mnohém výše uvedeném se chci více rozepsat v plánované knize.)
Petr Fiřt, pastor KC Příbram