Do Bethelu jsem jela, protože jsem chtěla okoukat jak Bůh jedná a pokud možno se tím nechat i "nakazit". Škola uzdravování do tohoto plánu perfektně zapadala. Vůbec všechno do sebe zapadalo tak, že se celá naše osmnáctičlená skupina nestačila celých čtrnáct dní divit.
Hned zpočátku na mě zapůsobila perfektní organizace (včetně několikačlenné ochranky v sále i na pódiu) zasazená do naprosté svobody a uvolněnosti. Někteří se smáli, jiní plakali, tančili, malovali, prorokovali, modlili se jeden za druhého. Nebylo to ale samoúčelné, oni byli skutečně usvědčováni, povzbuzováni, uzdravováni a jednoznačně vedeni.
Já osobně jsem byla skrze kázání vyučování i osobní službu (slova poznání, proroctví, vzkládání rukou ...) neustále terčem Otcovy lásky a přijetí. Ne, že jsem dostatečná, ale ta nejlepší, je na mně sláva a jsem mocná a všechno můžu v něm. (To platí i o vás - Bůh nemá oblíbence a ty ostatní)
Snad všichni řečníci mluvili o potřebě být hladový po Bohu a zároveň vděčný. Tak nějak mi došlo, že je to moje rozhodnutí, jestli k Bohu přijdu hladová nebo se nacpu kdejakou náhražkou a jestli budu Boha chválit pořád nebo jen když se na to budu cítit.
Do Bethelu jsme přijeli dost hladoví a nebáli jsme se to dávat i dost pokorně najevo. Myslím, že i proto za námi Pán stále někoho posílal a tak nádherně a osobně nám sloužil. (Ti dotyční z toho byli často sami také překvapení, jak si je Pán používá).
Hladoví po Bohu jsou totiž odsouzeni k tomu, že budou nasyceni (ne, že se nasytí), pokorní k tomu, že budou povýšeni (ne, že se povýší) a ti, kdo jsou vděční k tomu, že na jejich chvalách bude Bůh doma.
A co se mě týče, Boží blízkost je pro mě dobrá.
Etela Prokopová, KCP