Minulý týden mi volala jedna paní ohledně pokácení několika stromů. Už ve chvíli, kdy jsme spolu zakázku domlouvali, jsem měl takový silný dojem, že se bude dít něco zvláštního. Ve středu večer na skupince jsem ještě poprosil Boha o nějakou jasnou příležitost a ve čtvrtek jsem vyrazil. Nebyl jsem ani tak zvědavý, zda se něco stane, jako spíš, co se stane.
Vyšla mi naproti žena středního věku a mezitím, co jsme obhlíželi mou práci, začala se mi sama od sebe svěřovat se svým životním příběhem a dokonce se ptát na radu, jak bych jednal já v její situaci. Hned jsem věděl, že to je ono!
To trvalo vlastně celý den. Mezi prací na stromech jsme si povídali a já měl příležitost jí říct, že věřím v dobrého Boha, který má pro její život připravené řešení. Dovolila mi, abych se tam na místě modlil za ní i za celou tu situaci. Už v tu chvíli prožila Boží dotek a rozloučili jsme se s tím, že přijedu ještě za pár týdnů tu práci dodělat.
Jel jsem domů přesvědčený, že tenhle příběh bude mít pokračování. Za dva dny večer mi přišla sms od té paní, že udělala i na základě našeho rozhovoru nějaké zásadní životní rozhodnutí. Domluvili jsme se, že se setkáme opět za dva týdny a já se těším, co Bůh ještě připravil.
Je skvělé, jaká setkání můžeme zažít každý den. Nějaké rutinní chození do práce není skutečně to pravé, co na nás čeká. Ten pravý Život se má a také chce šířit právě v takových úplně obyčejných chvílích. Stačí mu dát prostor – pak se to děje!
Ota Huml, KCP