Stále platí, že největší zázrak je, když se někdo obrátí k Pánu a je znovuzrozen. Tam začíná život té nejvyšší kvality a hodnoty. Je to ale teprve začátek. Život jako takový Bible nazývá cestou, či během – a rozhodně ne na krátké tratě. I sprinteři s těmi nejrychlejšími starty někdy dobíhají až mezi posledními a v některých případech dokonce vůbec nedoběhnou.
Bůh tvoří svým Slovem a i naše křesťanské vyznání musí být víc než naučené ustálené fráze, kterým rozumí jen ta část křesťanstva, v které jsem momentálně usazen, ale v sousedním sboru by už třeba nevěděli, o co mi jde. Je třeba naši křesťanskou hantýrku revidovat. Když jsem četl první knihu od Billa Johnsona, líbila se mi. Měl jsem za to, že píše na dobré téma a má zřejmě dobré učení, ale přesto jsem mnohému nerozuměl. Nevěděl jsem, zda to mám přičítat jeho nekvalitnímu vyjadřování, či omezenosti překladatele (protože překladatele znám, měl jsem za to, že Bill Johnson není prostě literárně příliš zdatný). Později jsem do jeho mluvy pronikl, ale nejvíce překvapivé bylo to, že tento vhled mi nepřinesl jen pochopení způsobu, jakým autor knihy uvažuje, ale zprostředkoval mi velmi intenzivní Boží přítomnost. Hned mne napadly verše z Jana 8, že Ježíšova slova jsou Duch a jsou život.
Takže opusťme téma mnohým nic neříkajících ustálených frází a pojďme zkoumat samotnou podstatu toho, že je někdo křesťanem.
Skutky apoštolů 11,26: ... a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Stalo se, že celý rok zůstali v společenství církve a vyučili značný zástup; a v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany (KMS – pod čarou "lépe Kristovci").
Mluvíme-li tedy o křesťanech, nevychází toto pojmenování ze slova "křest", ale jde o tzv. Kristovce. Tito lidé nebyli členy státem uznané církve, spolku či občanského sdružení. Nebyli to ani přívrženci samotného Krista, tedy na způsob fandů nebo těch, jimž se prostě líbí, co Ježíš učí. Nejde ani o souhlas s Kristem, ale jde o samotné následování. Ale i toto vyjádření není ještě dostatečné. Asi nejlépe to vystihuje 1. Korintským 15,49 a 1. Janova 3,2 – tj., že máme být Ježíši podobní, ale ne v jeho tělesné formě, ale v té nebeské. Navíc 1. Janova mluví jak o Ježíši, tak o Bohu Otci. A tady si můžeme připomenout Ježíšova slova, že kdo vidí Jeho, vidí i Otce. Z tohoto faktu už můžeme udělat jednoduchý závěr, že pokud se nevěřící dostávají pod vliv křesťanů, mělo by to dříve či později vést k setkání s Pánem Ježíšem a skrze Něj i se samotným Bohem Otcem, a ne k pouhému setkání s lidmi, kteří o Kristu mluví, či se pobožně chovají. Bill Johnson často opakuje – dlužíme světu setkání s Bohem!
Z toho také vyplývá, že podle 1. Janovy 3,1, kdo nezná Boha, mnohdy nechápe člověka, který Ho zná. Nemůže ho pochopit, jako nepochopil Boha. Podobně mluví i Jan 8,47: Kdo je z Boha, slyší Boží slova ... jinak ne! Jen pokud mu to chce Pán zjevit. Tyto verše mj. vysvětlují, že bez propojení v Duchu svatém si ani dva křesťané nemusí vůbec rozumět, i když oba čerpají z Bible.
Být křesťanem tedy znamená - být podobný Ježíši a Bohu Otci – a to přímo v těch nebeských kvalitách a úrovních. Stejně tak si mohou být podobni všichni křesťané. Ne kvůli stejnému folklóru, zvykům, tradicím a vnější formě zbožnosti, ale proto, že jsou propojeni v Božím slově a v Duchu svatém. Jsou jednoho ducha, stejné mysli, jsou to spřízněné duše a jsou propojeni v srdci.
Písmo říká, že Ježíš nám zjevuje Otce a také to, že jaký je Ježíš, takoví jsou i bibličtí křesťané. Můžeme se pak podívat např. do Izajáše 11, kde je jasně popsáno, jaký vlastně Ježíš je, co je jeho podstatou, čím se vyznačuje (potažmo jak poznáme biblického křesťana):
1.Korintským 1,30 – Vy však jste z něho v Kristu Ježíši ...
Pokud opravdu známe osobně Ježíše a Otce, pochopíme-li kdo je On, můžeme poznat i sami sebe. Upřímná zbožnost neznamená ohánět se Božím jménem a nějakou obecnou, rádoby pobožnou frází, ale jde o skutečné poznání Jeho. Čím zřetelněji Ho vidím, tím víc objevuji sám sebe. Bez Něj jsem úplně ztracen – s Ním mohu vše.
1. Korintským 3,1 nám říká, že bude-li můj růst v Kristu nedostatečný, bude nedostatečné i mé poznání Boha Otce. To způsobí, že se budu spoléhat hodně sám na sebe. Kdo skutečně jsem a co skutečně mohu, mi bude vzdálené. Budu odkázán na vlastní síly, schopnosti a pozemské zdroje.
Koloským 3,3 – neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu.
Pokud ve křtu spolu s Kristem pohřbím starou přirozenost (Římanům 6) a sjednotím se s Kristem v novém životě, pak říká Písmo, že můj život je skryt v Bohu. Najít Boha znamená najít i sebe – v Něm. Pokud k těmto výpovědím přidáme ještě 16. kapitolu z Jana – že Duch Svatý vezme z Ježíše a i z Otce a dá to nám, je jasné, že je to Duch svatý, který nás tímto procesem objevování sebe sama chce provést, pomáhat nám a dát nám zcela reálně prožít to, co máme zatím jen jako informaci z Božího slova.
Filipským 2 říká, že je to Bůh, který způsobí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Nejde vůbec o nějakou násilnou diktaturu či manipulaci – dělat to máme my. Bůh nám nechává stále svobodnou vůli, ale je zcela přirozené, že děti chtějí to, co rodiče. Pokud s tímto máme jiné zkušenosti, jde o poruchu, která má nějakou příčinu. Ale přirozené je být v jednotě. Tak jako je naprostý soulad a radostná spolupráce mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, tak můžeme chtění a činění Boží vůle prožít i my. Nemá jít o striktní poslušnost nadřízenému, ale o to, že znám svoji hodnotu, význam a roli v Otcově týmu.
Římanům 8,15-16: toto nám velmi dobře známé "Abba, Otče" opravdu znamená, že znovuzrozením a křtem v Duchu svatém jsem se ocitl ve vztahu s Otcem, kde mám žít bez strachu. Normální děti se normálního otce nebojí, jsou s ním rády. Často se křesťané předhánějí v tom, kdo prožil s Duchem svatým něco zajímavějšího. Jeho dary a projevy jsou víc než dobré, ale je tu něco daleko důležitějšího a podstatnějšího. Usiluješ-li o nějaký silný prožitek s Duchem svatým, chtěj po něm v první řadě prožitek své identity jako Božího dítěte, našeho bytí v Pánu. Pak teprve má smysl vše ostatní. Protože vše, co je činěno bez Pána a není z víry, je ze strachu, a tudíž v hříchu. Víra je důvěra dítěte vůči svému Otci. Jde o zjevení a prožitek, kdo je opravdu můj Otec a že jsem Jeho dítě. Pak už se může v mém životě stát cokoli, co se děje v Božím království. Bez tohoto přesvědčení ale nechoď dál. Modli se, ať ti Otec dá prožít, jaký je Táta, jak tě má rád, jak tě vidí. Nechoď dál, dokud tvé vnitřní přesvědčení nebude totožné s biblickými výpověďmi na toto téma! Usiluj o to, dokud neprožiješ, že ti Duch svatý dosvědčuje, že se Jeho Slovo stává (tvým) tělem. Tvoje propojenost s Bohem se postupně začne projevovat viditelně a ty zjistíš, že své okolí ovlivňuješ Boží přítomností.