Kapitola 5. Jaký je Ježíš, takoví máme být i my
Alan Hirsch ve své knize Zapomenuté cesty vysvětluje, jak se z usazené a evangelizačně nefunkční církve může stát živé a dynamické hnutí. Takové hnutí přirovnává k "Spiknutí malých Ježíšů" (můžeme je nazvat také "kristovci"). To je cíl učednictví. V učednictví totiž nejde primárně o předávání znalostí nebo službu ve sboru, ale o biblický vztah s Ježíšem, jehož důsledkem je proměna učedníka do podoby Mistra.
Ve 2. Timoteovi 1 je nám řečeno, že Boží povolání pro náš život vzniklo u Boha před věčnými časy. Věčnost v sobě zahrnuje jak minulost, tak současnost i budoucnost. V Pánu a v Božím království je tohle všechno propojené.
Učíme-li se z Božího slova, čerpáme i z konkrétních časových úseků, jednotlivých příběhů, jako jsou např. události a podobenství v evangeliích, kde poznáváme biblický přístup k Pánu Ježíši. Tento přístup je bezpochyby učednictvím a tudíž i biblickým křesťanstvím. Jde o vztah s Ježíšem a Jeho následování. To je učednictví. Žák se učí od mistra. A mistra lze i přerůst – viz Jan 14: Učedníci Ježíše mají být schopni dělat po jeho odchodu větší skutky než On.
Když učedníci chodili s Ježíšem, naučili se teorii a pak následovala praxe. Už na začátku tohoto spisku jsem poukazoval na to, že když Ježíš odešel, vypadalo to, jako by někteří na vše zapomněli, propadli zmatku, bezmoci a frustraci. Tento stav zná mnoho dnešních znovuzrozených křesťanů. Ten rozdíl, který dělá z ustrašených křesťanů odvážné, akční a nadpřirozeně sloužící Boží služebníky, je Duch svatý! Nejde tedy o to, načíst něco důležitého z Bible a pak to jít vykonávat. Činit Slovo lze úspěšně jen v opravdovém partnerství s Duchem svatým.
Dávno víme, že ve křtu v Duchu svatém nejde jen o jazyky, ale dál je potřeba se učit od Ježíše, jak tento dar milosti používat. Mám na mysli nebeský dar, jímž je fakt, že Duch svatý nám byl dán a je nám k dispozici. Jak s ním budeme jednat a k čemu jeho přítomnosti a ochoty spolupracovat s námi (Pomocník) využijeme, i v tomto je třeba se učit od Mistra, od Ježíše:
1) Byl člověk jako my - měl ducha a byl naplněn Duchem svatým. Jestli Duch svatý je nazván naším Pomocníkem, byl i Pomocníkem Ježíšovým. Proto také Ježíš vešel do nadpřirozené služby poté, co na něj Duch svatý sestoupil. Duch svatý mu nepomáhal jen v těch pro nás z evangelií známých situacích, kdy se děly zázraky uzdravení a osvobození, ale také například při modlitbách. Římanům 8 nás mimo jiné seznamuje s tím, že jedna z důležitých rolí Ducha svatého je pomoci nám v modlitebním životě právě tehdy, kdy ztrácíme půdu pod nohama. Ani pro samotného Ježíše nebyla modlitba v Getsemane procházka růžovou zahradou. Už tam došlo na krev a bez pomoci z nebe by zřejmě ani Ježíš neobstál. Co se mu chtělo, co ne, jak se cítil, vyjádřil v modlitbě jasně. Ještě než došlo k těmto událostem, které vyvrcholily na kříži, Ježíš v modlitebních chvílích trávil čas s Otcem, viděl, co dělá (zázraky) a v tom nadpřirozeném obecenství s Bohem mu též pomáhal Duch svatý. Uváděl ho do všeliké pravdy a můžeme říci – do reality nebe. Pudil ho jít činit to, co v nebi viděl a asistoval mu i při vlastním vykonání zázraku. Půjdeme-li stejnou cestou, budeme moci prožívat díky Duchu svatému to samé. A nejde tu vlastně o nic jiného, než o Boží zmocnění, na které jsem již poukazoval ve Filipským 2,5-6!
Nemálo křesťanů se však jen vydává cestou různých módních trendů – tj. např. "honby" za zázraky nadpřirozeného uzdravení. Mnozí poctivě, ale chci zde připomenout, že Pán chce, abychom byli celiství. Nejde o to, abychom byli silní v jedné oblasti a zanedbávali druhou. U sportovce to vede k disbalanci a ke zranění, v jiných případech zanedbání něčeho důležitého kvůli nadšení "jen pro něco" dokonce i k úmrtí. Jde o to, abychom byli vyrovnaní a zdravě vyvinutí. Že je ale třeba se teoreticky i prakticky v oblasti modliteb za zázraky rozvíjet, to je nad slunce jasné. Výborně nám mohou posloužit materiály jako např. kniha R. Clarka a B. Johnsona: Základní průvodce službou uzdravování nebo knihy od W. Margiese: Uzdravení Jeho slovem, Osvobození, Únik z vězení, či jeho nejnovější kniha z této série Uzdravení duševních nemocí. Nejde tu o tzv. "biflování" informací, ale můžeme přijímat sdílení zkušeností těch, kteří šli před námi a došli dále než my, jako svědectví Ježíšovo, které se má dít znovu a znovu, čili multiplikovat se. Vybudujme si třeba učednický vztah "na dálku" k těmto služebníkům a projevme jim úctu tak, že od nich s vděčností převezmeme Boží dědictví, jež nám ve svých materiálech poskytují. Je v nich obsaženo nejen poznání a zkušenosti, ale i dostatek motivace k jejich aplikaci.
2) Ježíš nežil hekticky, jako dítě si jistě udělal své domácí práce, řemeslo aj., ale neinvestoval do kultury tohoto světa, nýbrž do toho, aby byl co nejvíce s Otcem. Investoval do kultury Božího království. Z toho např. vyplývá, že chceš-li mít děti zbožné, neodkládej je do "nedělky", ale postarej se s Pomocníkem Duchem svatým o to, aby bylo doma dobré, duchovní klima. Jak říká B. Johnson: Hosti tam Boží přítomnost!
Claudio Freidzon rád vzpomíná na své dětství a na to, jak se jeho maminka doma stále modlila v jazycích a tím vytvářela nebeskou atmosféru. Malého Claudia to duchovně velmi ovlivnilo a určilo. Tohle je jiná starost a investice, než úzkostlivé starání se, aby mé dítě bylo stejné jako ostatní jeho vrstevníci – podobně zapojené do ušlechtilých ale přece jen světských aktivit.
3) V Izajáši 11,10 pak čteme, že místo odpočinku pro Pána Ježíše je Boží sláva. Aniž bychom blíže specifikovali, co je Boží sláva, si v každém případě uvědomujeme, že to je dimenze Boží přítomnosti a nemůže to tedy být nic hektického. A to je také podstata křesťanství a biblické zbožnosti: Vše, co k nám od Pána přichází, je dar! Představ si dar, který si vydřeš, který získáš jen s vyplazeným (náboženským) jazykem. Ne, máš opravdu prožít odpočinutí v Pánu a pokoj, který ti tento svět nemůže dát. A tento svět se tě také nakonec zeptá, kde jsi ho vzal a ty mu tu odpověď dáš.
Jak do tohoto pokoje prakticky vstoupit? To je naprosto individuální. Sám jsem si musel projít mnohým zklamáním, protože jako cholerik zaměřený na výsledky, mám sklony stále o něco usilovat. Není to špatné z pohledu případných problémů s usazeností a v boji s mocností "přežití". Může se ale na druhou stranu objevit problém, že i přes vyslovené "ve jménu Ježíše", půjde o snahu dosáhnout výsledků vlastními silami. Mnozí flegmatici pak mohou mít problémy vůbec usilovat o cokoli, a mnozí nevědí, zda vůbec něco chtějí. Vejít do Božího odpočinutí a pokoje je neustálý proces, kdy rosteme a zrajeme v předávání našich starostí Pánu (1. Petrova 5,7), v zaměření se na starosti konkrétního dne (Matouš 6) i v odkládání těch budoucích. Toto se nenaučíme neustálým studiem křesťanských materiálů, ale učíme se a prožíváme to ve vztahu s Bohem a spolupráci s Duchem svatým v praktickém, naprosto všedním životě. Vztah a spolupráce není jednorázová událost. Nikdy to nebude tak, že teď už to mám, a hotovo. Vstupuji do toho stále nově. Mohu rychleji a jednodušeji, ale aby vztah zůstal vztahem, musím do něj stále investovat. Odměna je překrásná a my můžeme být stále překvapováni tím, jak moc je Bůh dobrý!
Ve čtvrté kapitole Židům je vstup do Božího odpočinutí ústředním tématem. Je zde, hlavně v prvních dvou verších, poukázáno na fakt, že jedni do dimenze Božího odpočinutí vcházejí a druzí ne. Co způsobuje ten rozdíl? Boží slovo u jedněch vypůsobí víru a prožití Božích zaslíbení, u druhých však ne. Proč? Druhý verš to vysvětluje – ti druzí se prostě nedokázali propojit s těmi, kdo jasně slyšeli Boží hlas. Jinými slovy – nedokázali se s nimi propojit v učednickém vztahu. V tzv. křesťanském vztahu jde o víc, než například chovat se k druhému hezky, pomáhat mu, či se za něj modlit. Máme se vírou spojit s těmi, kdo slyší jasně Boží hlas. Víra vzniká v srdci, a tudíž, chceme-li uvažovat o vztazích, které nesou biblické ovoce, musíme pak mluvit o propojení srdcí. A to hlavně s těmi, kdo šli před námi a mají víc zkušeností s přivlastněním si Božích zaslíbení. Takový vztah můžeme nazvat úctou k tomu druhému. Ctíme to Boží, co je v druhém člověku, ctíme jeho úctu k Bohu a propojujeme se s ním ve víře, tudíž srdcem. Boží požehnání může potom například formou sdílení svědectví či kázání Slova proudit ze života druhého do toho mého. Boží slovo prožijeme jako skutečnou Boží zvěst, která byla poslána proto, aby se stala, a ne jen informaci působící pouze na náš rozum. Zde už se ale pomalu dostáváme k tématu multiplikace, kterému se budu ještě věnovat později.
Nicméně 3. kapitola téže knihy nás varuje, že pokud, jeho hlas i třeba prostřednictvím druhých uslyšíme, nemáme zatvrzovat svá srdce. Tohle není nijak složité pochopit. Prostě je to tvoje volba. Buď to pro tebe hodně znamená a otevřeš své srdce, nebo ne. Nesnaž se to dělat složitější, byly by to jen náboženské úhybné manévry. Ježíš nás v Písmu upozorňuje na to, že je moc důležité, čemu a jak nasloucháme. V souvislosti s těmito božskými radami jsem přesvědčen o tom, že také není jedno, komu nasloucháme a za koho dotyčného člověka vůbec považujeme. Promlouvá-li k nám například skrze různé materiály člověk, který bez nějakých pochybností vykonává nějaký úřad z patera služebností dle Efezským 4, měli bychom mu věnovat zvláštní pozornost.