Kapitola 6. „Odpočinková“ zbožnost a propojená srdce
Pokud vycházíme z toho, že Izajáš 11 nám charakterizuje Ježíše, popisuje jeho identitu a de facto i jeho zbožnost, zjišťujeme mj., že postrádá jakoukoli frustraci, depresi, zranění, či manipulaci druhými. Ježíše nic takového neurčovalo, ani se k ničemu podobnému nikdy neuchýlil. Pro nás platí to samé. Křesťanství není o tom, že se, motivován strachem, snažíš žít s Bohem, sloužit Mu a pak, když se to nějak nevede, jsi z toho celý špatný. Tomuto uvažování a praktikování bychom už neměli dávat v životě prostor, jinak bychom museli mluvit o nepochopení podstaty křesťanství, o nevěře a co není z víry, je hřích! 2. Korintským 3 hodně mluví o tom, že ta dobrá a odpočinková zbožnost se přenáší z Ježíše na jeho učedníky a ti dostávají od Ducha svatého schopnost přenášet to zase na další:
1) Ve verších 1-3 čteme, že Korintští se stali učedníky Pavla tak, že něco Božího vzniklo v jeho srdci a mocí Ducha svatého se to pak stalo součástí jejich srdce. Proto je tak důležité sdílet s druhými Boží slovo, svědectví a zcela vědomě k tomu zvát Ducha svatého. Dělej to s lidmi, kteří milují Boží slovo, kteří touží po Duchu svatém, po multiplikaci toho, co už Pán v životě někoho udělal. Bill Johnson doslova říká – obklop se takovými lidmi. Nejen, že ti v této společnosti bude jednoduše dobře, ale skrze tyto příjemné duchovní dýchánky se bude šířit Boží království.
2) Z výše uvedeného můžeme také vyvodit, že motivace druhých k učednictví a následování Ježíše (včetně napomínání a výzev k pokání) se, nemá-li dojít k náboženské manipulaci, ani nemá dít jinak než skrze Boží slovo a propojením srdcí v přítomnosti Ducha svatého. Zvláště termín "propojená srdce" je mnohým dost cizí. Jde o propojenost, která dělá rozdíl mezi manželstvím a křesťanským manželstvím, mezi členstvím ve sboru a skutečným duchovním propojením Těla Kristova (Efezským 5). Jestliže jsme podle Galatským 6 nazváni rodinou víry a víra je v srdci, pak naše společná víra se děje v propojení našich srdcí. A to vede k multiplikaci. Potom se mohou dít ty úžasné věci, jako když jeden zažene tisíc, pak dva deset tisíc. Je snad zbytečné říkat, že toto propojení srdcí je vztah z jiné dimenze, než kam patří lidské přátelství, kamarádství či sympatie. Je to propojení, pro které se rozhodujeme naší vůlí, ale bezprostředně ho činí Duch svatý skrze Boží slovo.
Proto také nemá význam kázat někomu Boží slovo donekonečna, aby se nám nestalo, že bychom kupčili s Božím slovem a s druhými nábožensky manipulovali (viz 2. Korintským 2,15-17).
3) Na konec předchozího bodu můžeme navázat slovem z 1. Tesalonickým 1, kde apoštol Pavel připomíná, že Boží slovo, evangelium, k nim nepřišlo jen v mluvené formě, ale doprovázela ho též Boží moc a přišlo k nim – doslova – v Duchu svatém. Ne tedy osamocené, ne jen informace – i když pravdivá a vzácná – ale dostali ho "zabalené" do Ducha svatého. To vypůsobilo, že ačkoli Tesaloničtí prožívali velké soužení, přijímali Boží slovo v radosti, ne pozemské a lidské, ale v radosti Ducha svatého. Duch svatý nejen asistoval u tohoto procesu, ale v Něm se to všechno dělo, jakoby byly ty jednotlivé úkony a procesy do Něj zabaleny, ať už šlo o schopnost druhé božsky ovlivňovat, či se nechat druhými ovlivňovat. Tesaloničtí napodobovali Pavla a společná i jejich vlastní víra se šířila (verše 8-9) doslova VŠUDE. Byli vzorem pro další a zárukou pro další multiplikaci a šíření Božího hnutí. Duch svatý skrze Boží slovo evidentně propojoval Boží srdce s lidskými.
Zaměříme-li se na 1.Tesalonickým 2, toto téma tam pak pokračuje. Vztah k Tesalonickým Pavel připodobňuje k tomu, když žena chová děti, či ke vztahu otců k vlastním dětem. Nedá na jejich lidské lichotky, touží po nich a nechá je nahlédnout i do své duše. Nezneužívá je pro svůj zisk, ale pro jejich dobro se nevyhýbá ani těžké práci. Dělá to kvůli tomu, aby žili život důstojný Boha, aby prožívali Boží království a Jeho slávu (v. 12). Tento Pavlův vztah k nim pak vypůsobil u Tesalonických podobný přístup a tak vznikalo propojení v srdci. Přitom ani nebyl fyzicky přítomen. A oni tímhle duchem nakazili i druhé, neboť získávali pro tento Boží projekt i další. V takových vztazích je Bůh a Boží život. Je to úžasná síla a energie, která činí nemožné. Celé je to o vztahu – o vztahu mezi lidmi a Bohem, což je podstata křesťanství. Takové vztahy nejsou něco vypočitatelného, pragmatického, ale přirozená vlastnost Boha a Jeho dětí. Jde o vztah lásky a pro Boha je to naprostou srdeční záležitostí. Má tento přístup k tobě celou vahou své osobnosti, je to jeho touha, radost a vášeň – činit ti dobře, dát ti ty nejlepší dary ze svého království. Avšak ne jako hezké pobožné řeči, ale jako nadpřirozenou realitu. Modlitba je dar, příležitost a nástroj. Můžeš skrze něj Pána požádat, aby ti ukázal, co je v Jeho srdci. A Duch svatý je Pomocník, který způsobuje propojení tvého a Otcova srdce. A potom způsobí také propojení s těmi, kteří mají na srdci stejné hodnoty. V křesťanských vztazích nesmí jít o to, abychom druhé činili na nás závislými, ale abychom jim zprostředkovali co nejužší propojení s Bohem. Při evangelizaci jde o totéž – tvé propojení s Božím srdcem způsobí, že nebudeš agitovat lidi do církve či nutit je, aby přistoupili na tvoji víru, ale o to, že se setkají s živým Bohem a prožijí realitu Nebe.
Pokud objevíme tu naprostou nezbytnost správné spolupráce s Duchem svatým a podaří-li se nám s ním žít v biblické harmonii, nemůže ani nás ani evangelium a Boží království nic zastavit. Možná si při čtení těchto řádků vzpomeneš, že jsi už někdy něco takového prožil – že si tě Duch svatý při zvěstování evangelia a vydávání svědectví o Pánu Ježíši použil. Také si ale asi vzpomeneš, že mnohdy se nedělo vůbec nic a ty jsi vypadal před druhými docela trapně. Avšak za prvé nemusela být vina na tvé straně (viz 2. Korintským 4,3), za druhé, s tím faktem, že neumíme okamžitě "naskočit" do obecenství s Duchem svatým, se potýkají snad všichni křesťané. Nedávno na konferenci v Plzni Wolfhard Margies mluvil o tom, že ho zajímá, jak to, že Boží mužové kalibru Yongi Choa, či Cladudio Freidzona to dokáží téměř vždy. Říkal, že dostal odpověď – musí to prostě prožít. Je to tajemství, ale my ho máme odhalit. Buďme vděčni za každou zkušenost s Duchem svatým, nepohrdejme dnem malých začátků a vytrvejme. Role Ducha svatého je pro úspěšné křesťanství a celý náš život tak důležitá, že by byl hrubý omyl se touto cestou nevydat. Svědectví z celého světa to jen potvrzují. Pokud se někde Boží dílo skutečně daří a šíří se nějaké opravdu Boží hnutí, role Ducha svatého je v tom nezastupitelná. Budeme-li hledat, určitě tu Boží úroveň spolupráce s Duchem svatým objevíme.
4) 2. Korintským 3,5 nám říká, že opravdové křesťanství a pravá zbožnost, se neděje skrze lidské schopnosti, ale jde o schopnost, která přichází z Nebe. V dalších verších se pak dovídáme, že se tohle Pavel učil od Mojžíše. Schopnost být biblickým křesťanem vychází ze skutečnosti, že opravdu maximum času trávím s Bohem. Možná se zeptáš, jak to dělat prakticky, když chodíš do práce, staráš se o rodinu, domácnost atd.? Jako pastor na plný úvazek mám dost času na obecenství s Pánem, na Boží slovo… Několikrát ale nastala situace, kdy jsem si musel vzít dovolenou a fyzicky pracovat na něčem v domě, na zahradě. Měl jsem za to, že to bude duchovně ztracený čas a že bude trvat delší dobu, než se pak dostanu do původní duchovní formy. Opak byl ale pravdou. I když jsem to nečekal, Duch svatý ke mně mluvil přes ty obyčejné fyzické práce a hmotné věci. Jak to? To už je i On tak neduchovní? Římanům 1 nám dává jasnou odpověď: chceš-li opravdu poznávat Boha, Jeho věčnou moc, Jeho božství, lze to vidět na tom, co stvořil. Díky Bohu, je toho kolem nás plno. Stojíš-li o Něj a netoužíš-li záměrně po nepravosti, nepotřebuješ nějaké zvláštní podmínky pro to, abys Ho prožil. Ježíš dokonce říká – Boží království je v tobě a apoštol Pavel (v Athénách) prohlašuje – Bůh je všude kolem tebe a máš k Němu přístup všude, kde jsi. Potřebuješ pouze hlad po Něm a důvěru, že se ti dá poznat.
Máš-li pořád ještě například otázku, jestli tohle dokážeš a zda to člověka vůbec "může bavit", verš 17 tohle vysvětluje. I tuto schopnost trávit hodně času v Boží přítomnosti získáváme od Pomocníka Ducha svatého. Osvobozuje nás od tužeb hledat něco kvalitního ve světě, motivuje nás a činí hladovými po Boží přítomnosti. Dle Ježíše (Jan 16) "z mého vezme" a dá nám. Tak se pak Otcovy a Ježíšovy nebeské schopnosti spolu s Jeho charakterem odráží a obtiskují do našich životů.
Verš 18 to říká jasně - jsme proměňováni tím že vidíme Pána - mocí Božího slova a Ducha svatého, v TÝŽ obraz. Jiná proměna naší osobnosti je naprosto nepřípustná, byla by to manipulace či náboženské ponižování se (Koloským 2,18).
Po přečtení 2. Korintským 4,2 k tomu můžeme už jen přidat, že bychom se neměli pokoušet druhé lidi přesvědčit o něčem Božím pomocí lidských, intelektuálních výkladů Božího slova, ale má dojít k zjevení pravdy jejich svědomí. Přesný popis tohoto děje máme ve verši 6: Osvítil nás a dal nám poznání Boží slávy v Ježíši Kristu tím, že zazářil v našich srdcích!!! A tady znovu vidíme, že pokud chceme druhé opravdu křesťansky ovlivňovat, musí to být srdeční záležitost a musí dojít k propojení srdcí. Pokud nejsi silný ve vztahu s Bohem (a i zde jde o to, abychom pronikli přímo do Božího srdce) potažmo s druhými lidmi, zapomeň na to, že budeš nějak víc Pánem používaný.
Humanismus ti říká "jseš dobrej", náboženství "dělej něco…", Pán ti říká: "Buď se mnou a pak jdi k lidem" - pak máš šanci dělat dobrou evangelizaci (2. Korintským 3,2).
Tohle všechno je proces, který Bible pojmenovává "od Slávy k Slávě" - tj. od jedné zkušenosti s naším úžasným Pánem k druhé... a k další ... Přitom to není hektické – viz Izajáš 11,10 - děje se to v Božím odpočinutí. Aby ne, vždyť Ježíš to řekl tak jasně: "Je dokonáno!"