Naše cesta za velkou louži
Před pár lety mě zaujala hudební skupina Jesus Culture. Tito mladí lidé hudbou a zpěvem chválili Boha naprosto vydaní, ze srdce, spontánně. Zjistila jsem o nich, že jsou ze sboru Bethel v Reddingu (Kalifornie, USA). Vyhledala jsem další videa s chválami z Bethelu a prožívala skrze ně Boží přítomnost. Později jsem četla knihy od Billa Johnsona, Krise Vallotona, Dannyho Silka, Kevina Dedmona a dalších autorů, kteří měli společné to, že jsou vedoucími v Bethelu. S manželem jsme se ještě více nadchli pro věc, kterou nám Bůh dává na srdce, to je zjevovat lidem Boží velikost a lásku. Zaujalo nás něco, čemu říkají „Kultura cti“. Je to životní styl, který nepočítá s Bohem jen na neděli nebo v krizi. Je to životní styl, kdy Boží dítě jasně ví, kdo je jeho Otec a jaké je jeho postavení díky oběti Ježíše Krista. Kultura cti se projevuje ve všech vztazích a vytváří prostředí víry a lásky, kde se Bohu líbí a dokazuje to svou mocí, činěním zázraků a uzdravováním nemocí. Vytváří prostředí, kde nebe sestupuje na zem. Prostředí, kde se daří ovoci Ducha (láska, radost…) růst do velkých rozměrů. Nedávno jsme se s manželem seznámili s lidmi, kteří prošli podobným procesem – přes chvály a knihy k tomu, že se rozhodli prožít tuto zkušenost osobně. Vyprávěli nám zážitky z pobytů v Bethelu a v nás rostla touha přinášet Boží království do našeho společenství a mezi nevěřící lidi. Navštívit Bethel byl sen, o kterém jsme ani neuvažovali, že by se mohl splnit. Pak nám jednoho dne přišlo oznámení o výpovědi stavebního spoření a o pár dnů později nabídka připojit se k návštěvě Bethelu. Nevěříme na náhodu, ale v Boží vedení. Takže co na to Boží slovo? Otevřela jsem Bibli a tam známá Ježíšova slova: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez… ukládejte si poklady v nebi…“ Ještě jsem nezmínila, že naše auto je v žalostném stavu a uvažovali jsme o pořízení nějakého novějšího. Takže auto nebo Bethel? Volba byla jasná. Pak nás ještě povzbudily naše děti, ať určitě jedem a neděláme si o ně starosti. Jako bonus jsme se dozvěděli, že v plánovaném termínu probíhá v Bethelu týdenní Škola uzdravení. Vyřizování pasů a povolení proběhlo neskutečně lehce, tak jsme vnímali tuto cestu jako Bohem naplánovanou a požehnanou. Honza a Bára Folbrechtovi se postarali o všechny organizační věci, a tak se skupinka osmnácti „hladových“ (po Božích věcech a poznání nového) mohla vydat do světa.
Chtěla bych sdílet nejen postřehy ze sboru Bethel, ale popsat i cestu, místní zvláštnosti a naše zážitky. Pro představu - jak dlouho trvala cesta do USA: Náš dům (Trhové Sviny) jsme opustili ve středu 13. 5. v 6 hod, autobusem do Prahy, letadlem s přestupem v Londýně do Los Angeles, pak ještě autem na hotel, kam jsme dorazili ve čtvrtek 14. 5. ve 2 hod ráno místního času (u nás tou dobou bylo už 11 hod dopoledne). Počasí bylo příznivé, z Prahy do Londýna jsem seděla u okénka letadla, tak jsem mohla pozorovat všechnu tu krásu shora. Milovníky letectví by možná zaujalo, že jsme z Londýna do LA letěli největším dvoupatrovým letadlem Aerbus 380. Po příletu a důkladných kontrolách jsme si chvilku užili ruch velkoměsta, než jsme se po mnohaproudové dálnici dopravili čtyřmi vypůjčenými auty do poklidného městečka za LA.
Chtěla bych zmínit zážitek z půjčovny aut. Někdo tam udělal chybu a naše rezervovaná auta půjčili někomu jinému. Nicméně problém byl vyřešen tím, že nám půjčili nová silnější auta, ve kterých palubní deska byla ještě pokryta fólií, a koberečky donesli zabalené v igelitu. Dobrý začátek „královské“ cesty.
Nočním příjezdem k hotelu v malém městečku jsme způsobili menší rozruch. Během chvilky přijel šerif a ptal se, jestli je všechno v pořádku. Na recepci Honza mezitím diplomaticky vyjednával, že bylo objednaných devět pokojů, ne jen jeden. Tehdy jsme netušili, že rozruch způsobíme ještě vícekrát. Hned ráno nás stopnul policista na motorce za nějaký přestupek. Po vysvětlení (Honzova skromná omluva, že si nevšiml značky) nás propustil bez pokuty. Zajímavost v dopravním značení je, že místo značek jsou texty v angličtině, na červenou se může odbočit vpravo a semafory jsou za křižovatkou. Naši řidiči si museli také zvykat na jízdu s automatickým řazením (místo spojky občas sešlápli brzdu). Místní řidiči jsou ukáznění, ohleduplní a dodržují předepsanou rychlost. Za celou dobu naší cesty jsme nepotkali žádnou dopravní nehodu. Jednou se stalo, že jsme zastavili mimo vozovku, abychom počkali na poslední z našich aut, a během chvíle tam byla silniční hlídka zjistit, co se děje.
Na mapce je vidět, že jsme projeli téměř celé pobřeží Kalifornie od Los Angeles, přes stát Oregon, až po Seattle ve státě Washington. Cesta z LA do Reddingu se protáhla na tři dny, ale s tím, že jsme si každý den vychutnali něco z krás této země.
První den jsme se prošli po několika plážích Pacifiku a jedním z malebných městeček - Santa Barbara, s přespáním v městě Monterey. Už samotná cesta autem byl zážitek. Jiný svět. Vše ohromné, prostorné, svobodné… nádherná příroda, záplavy květin a kvetoucích keřů, plantáže jahod a sady mandlovníků a ovocných stromů, jinde rozlehlé plochy seschlé trávy, mezitím keře a stromy, nekonečné vody oceánu, skály… vše to působilo, jako by to bylo nějak naaranžované (Stvořitel má vybraný vkus). Na plážích jsme měli několik blízkých setkání se zvířátky - po jedné se procházel lachtan, jinde jich byla celá banda. Velikost mořských racků mě překvapila. Ve městech to také vše kvetlo, všude čisto, upraveno. Zmíním další zážitek, kde jsme způsobili rozruch – na jedné z pláží se žena z naší skupiny rozhodla vykoupat se v oceánu, přestože počasí bylo chladné a na pláži kromě nás široko daleko ani noha. Sledovali jsme její odvážný čin, a jak mizela ve vlnách, objevil se vedle ní lachtan. Začali jsme ze všech sil volat, ať se ohlédne, ale v burácejícím oceánu neslyšela. Najednou se tam objevil záchranář s plovákem a chtěl jí zachraňovat. Musím uznat, že šerif, policie, silniční hlídka a pobřežní hlídka fungují dokonale a pohotově. Nechtěl nám snad Bůh tím něco naznačit? Jako by nám říkal „Nebojte se, já vás střežím a ochraňuji!“
Druhý den se cesta stočila do vnitrozemí, kde jsme mohli vidět obří sekvoje v Mariposa Growe. Jsou opravdu ohromné, to se musí vidět. Tyčí se, tiché a majestátní, všude kolem, průměr jejich kmene je větší než délka auta. Obyčejné stromy vedle nich vypadají jako trpaslíci. A co teprve lidé. Vyjeli jsme ještě do vyšší nadmořské výšky, kde sněžilo. Na jedné z vyhlídek (Glacier Point) jsme měli Yosemitské údolí s okolními horami a vodopády jako na dlani - teda až po té, kdy se rozestoupila na chvíli mlha, jako opona se otevřela. Vypadalo to, jako když máš před sebou ohromné filmové plátno s neskutečně krásným filmem. Tyhle pocity asi znáš, když vylezeš na vrchol nějaké hory a pak se rozhlížíš kolem. Profesionální fotografové čekali na tenhle okamžik několik hodin zabalení v zimních bundách a dekách. Asi jsme měli protekci na vyšších místech. Večer jsme se ubytovali ve stanech v Yosemitském národním parku, který se nachází v pohoří Sierra Nevada. Jelikož teploměr klesl lehce nad nulu, pronajali jsme si raději spacáky. Všechny potraviny, pití a kosmetika se musely zavřít do medvěduvzdorných trezorů. Kontejnery na odpad jsou také vyrobené tak, aby do nich medvěd nemohl. Přesto medvídek mýval vystihl okamžik, kdy turisté ukládali své zásoby do trezoru a bleskurychle se zmocnil nějaké dobroty. K ránu se ozývalo troubení auta, kterým strážci plaší medvědy shánějící něco na zub. Není radno něco dobrého nechávat v autě, protože majitel ho ráno může najít rozmačkané jako plechovku od Coca-Coly.
Třetí den jsme vyrazili vzhůru k vodopádům – Vernal Fall a Nevada Fall. Oteplilo se, tak akorát. Procházíme kolem několika laní a překvapuje mě, že se nebojí. Asi jsou zvyklé na lidi. Cestou opět úchvatné výhledy, takové jako z nástěnných kalendářů, kde se tyčí El Capitan, nejoblíbenější cíl skalních lezců na světě, a Half Dome, dominanta Yosemitu - z jedné strany úplně kolmá a z druhé kulatá. V kapkách v blízkosti vodopádu se klene duha – nádhera. K největšímu vodopádu v USA, Yosemite Fall, jsme stihli jen zajet místním busem, protože bylo třeba vyrazit na cestu do Reddingu. Cestou jsme si udělali neplánovanou vyhlídkovou jízdu přes Sacramento, město s mrakodrapy, taky jedna z tváří Ameriky.
Čtvrtým dnem byla neděle. Navštívili jsme církev Bethel na dopoledním a večerním shromáždění, ale o tom napíšu později. Mezitím jsme zajeli nakoupit zásoby jídla, protože ve dvou domech, které jsme měli pronajaté na týden, jsme si vařili společně snídaně a večeře, což bylo super.
V pondělí jsme zajeli do Národního parku Lassen Volcanic. Je to rozlehlá lesní plocha s horami ze sopečné činnosti, vodopády a sirnými bublajícími jezírky. Jak jsme tak už před tím měli setkání s různými zvířátky, tady jsme potkali u cesty elky (něco jako větší jeleny). Někteří z nás si přáli vidět medvěda, tak i toto přání bylo splněno. Pár metrů od cesty odlupoval kůru z pařezu a tvářil se docela přátelsky, nevšímal si nás, nebo možná ano, protože krásně pózoval před objektivy fotografů. Čekala jsem na okamžik, kdy bude třeba zařídit se dle rady na cedulích v parku: „Když na vás medvěd zaútočí, tak jen blafuje. Kdyby opravdu útočil, lehněte si na zem a chraňte si krk.“ Na parkovišti se u nás seběhli chipmánci (větší pruhované veverky) a slétli se metalízově modří sojkovci. Takový náznak nebe, kde spolu budou ležet lev a beránek, tak mi připadl tento den v Lassenu. Zajeli jsme pak ještě výš, kde ležel sníh, takže koulovačka, bobování (v garáži domu jsme našli boby, takže prozíraví je vzali s sebou). Netušila jsem, že si ve slunné Kalifornii užiju sněhu. Ještě že jsme nedali na dobré rady, že stačí plavky, tričko a kraťasy!
Od pondělního večera do pátku probíhala v Bethelu Škola uzdravení, takže pauzy jsme využili jen ke kratším projížďkám po okolí. Tady všichni všude jezdí auty, ale jak je tu velká rozloha a široké silnice, tak nemáš pocit tísně. Auta jsou jen velká, větší a obrovská, většinou nová či dobře opečovávaná. Všechno je na velké vzdálenosti, takže z domu si nevyjdeš do jen tak do města nebo na výlet. Nakupování potravin bylo náročnější, protože se muselo jet do části města, kde byly velké obchody a rychloobčerstvení všeho druhu. Prodavači vstřícní a milí, dokonce i ti, co jen doplňují zboží, se usmívají a zdraví. Místní lidé se hned ptají, když tě vidí rozhlížet se, jestli potřebuješ poradit a hned se dají do řeči. Zdá se, že je tu vše BIG a HAPPY, dokonce i hamburgry!
V sobotu byl den jak vyšitý ke koupání, tak jsme vyjeli k jezeru Whiskeytown Lake. Cestou jsme natrefili na několik garážových výprodejů, což je tady taková společenská záležitost, kdy se sejdou sousedé a povídají si. Mnozí z nás zde velmi výhodně nakoupili, například zimní výbavu pro děti, luk a šípy… a velký kufr, aby to mohli odvézt :–D . Kousek za Reddingem prý je horské městečko Weaverville, kde působil Bill Johnson jako kazatel, než odešel v roce 1996 do Reddingu, kde je dnes apoštolským vedoucím církve Bethel. Ten kousek byl asi 100 km, zastavili jsme tam. Další cesta vedla klikatou horskou silnicí kolem skal. Rozlehlé jezero překvapilo nádherně čistou vodou i okolím. Piknik u jezera je taky společenskou událostí, kdy si rodiny či přátelé sbalí jídlo na celý den a tráví tam čas. My jsme netušili, že tam nikde není stánek s občerstvením jako u nás (zřejmě to tam zákony nedovolují, stejně jako kouřit a pít alkohol na veřejnosti), tak jsme se podělili o nějaké ovoce a sušenky, co jsme si přivezli. Pepa se rozdělil o své jídlo s kachnami a servíroval jim ho na vlastním palci u nohy. Někteří z nás se vydali na krátký výlet za dalšími vodopády. Jendovi se tak zastesklo po koupání, že se vrhl… nebo to byla uklouznutá noha? Každopádně se vrátil živ a zdráv.
V neděli po ranním shromáždění jsme opustili Redding cestou na sever. Navštívili jsme další park Redwood s obřími sekvojemi, nejvyššími na světě. Mezi obry ležely popadané kmeny, na kterých vyrůstaly další stromy, větve byly porostlé mechem, celkový dojem byl tak trochu strašidelný. Prý se tady natáčel Jurský park. Nedivím se, ti dinosauři by sem dokonale zapadli. Jako atrakce pro turisty je na jednom místě obří sekvoj, jejímž kmenem si můžeš projet autem (za 5 dolarů). Zamířili jsme pak zpátky k pobřeží Pacifiku, do státu Oregon. Tady se změnila příroda na více travnatou, zelenou, kopečnatou, asi jako naše Šumava. Změnila se i architektura, bylo vidět, že to není tak bohatý stát jako Kalifornie. Ale jejich domečky byly kouzelné. Přespali jsme v hotýlku pro rybáře. Sice tam všude venku byla cítit rybina, ale pokoje se zdály čisté.
V pondělí cesta kolem pobřeží oceánu pokračovala. Cestou jsme si zablbnuli v písečných dunách a zastavili na pár plážích, v městečku s muzeem železnice, na jídlo v typických hospůdkách (kde se nekouří). Užili jsme si poslední západ slunce nad Pacifikem a pak zamířili do vnitrozemí směrem do Seattlu (stát Washington). Bylo třeba jet přes noc, abychom ráno v 6 hod byli na letišti. Cestou jsme přijeli k mostu dlouhému 4 km a před ním stála cedule, že je uzavřen - objížďka by mohla znamenat zpoždění. Někdo si všiml, že je uzavřen do 21 hod. A kolik bylo? Těsně po 21hod. Zřejmě shora načasované, projeli jsme jak králové.
V úterý ráno na letišti problém - nenašli naši rezervaci, někde se stala chyba. Několik hodin trvalo vyřizování. Přesunuli nás na další den a odvezli na hotel za poloviční cenu ubytování. Dokonce se to nakonec ukázalo jako dobré, protože jsme si užili ještě jedno společné odpoledne v Seattlu a zotavili se z únavné noční cesty. Bůh obrací problémy v požehnání, tak to dělá vždycky, protože je dobrý, úžasný… Tahle zkušenost nás provázela po celou dobu v USA.
Takže odlétali jsme ve středu 27. 5. ráno ze Saettlu do Philadelphie, pak do Mnichova, kam jsme dorazili ve čtvrtek 28. 5. ráno. Pak už zbýval jen kousek do našich českých městeček.
Jsem Bohu vděčná za všechny nezapomenutelné zážitky a zkušenosti, za jeho ochranu a za nová přátelství.
Bethel
Zkusím jen stručně popsat atmosféru v Bethelu. První co začneš vnímat při příjezdu, je kultivovanost okolí - příjezdová cesta lemovaná vlajkami národů, ohromné parkoviště s ostrůvky keřů a stromů, modlitební altán umístěný v krásné zahradě a vlastní rozlehlá budova s nápisem Bethel. Budova zahrnuje prostory pro školku a školu, hlavní sál pro víc než tisíc lidí, několik vedlejších sálů, obchod s knihami a hudbou, kavárnu s terasou a další provozní místnosti.
Jakmile vejdeš do budovy, začnou se na tebe lidé usmívat a zdravit, někteří rovnou žehnají a modlí se za tebe. Nemluvím o lidech, kteří mají právě službu a mají to "v popisu práce", ale o normálních lidech Boží rodiny. Při vstupu do sálu projdeš uličkou služebníků, kteří opět s nefalšovanou radostí žehnají a vzkládají ruce, takže přicházíš úplně přemožen láskou, která se projevuje skrze ty lidi. Jsi naplněn radostí, a pokud se ti nepodlomí nohy pod Boží mocí, tak zasedneš na židli, ale jen do té doby, než začne hrát hudba. Dýchne na tebe dokonalost a říkáš si, jestli jsi ještě na zemi nebo už je to nebe? Jestli je tohle jen náznak, co potom skutečné nebe? Není to jen hudba, je to výbušná radost, fontána lásky… samozřejmě pro toho, kdo vnímá, že je to oslava a chvála úžasného Boha, ale myslím, že by to pohnulo i s kamenným srdcem. Zpěváci projevují své emoce, tančí radostí, zpívají spontánní chvály ve svém jazyku, které jdou přímo ze srdce. Chválících týmů je tam několik, většinou dvojice nebo trojice zpěváků a muzikanti jsou zřejmě flexibilní. V jedné části pódia umělci malují obrazy, které si pak můžeš zakoupit. Na pódiu také tančí tanečníci se šátky a prapory. Vnímáš, že tím nepřitahují pozornost na sebe, ale že opravdu chválí Boha tím, co do nich vložil. Asi tak po necelé hodině přijde na pódium někdo se slovem povzbuzení, často s předčítáním Žalmů. Pak mluví některý z vedoucích. Několikrát během svého kázání vyzývá lidi, aby žehnali svému sousedovi a mluvili dobré věci do jeho života. Lidé reagují velice spontánně, a i když tě neznají, nemají problém tě srdečně obejmout. Na konci při sbírce říkají vyznání v tom smyslu, že dávají peníze na Boží věci a věří, že Bůh zaopatří všechny jejich potřeby. Pak je oznámeno, že vpředu se budou služebníci modlit za potřeby lidí a tím shromáždění končí. Kdo chce, může odejít. Shromáždění jsou čtyři za neděli. V sobotu slouží nemocným v Healing rooms, o tom budu vyprávět zvlášť.
Co mne zaujalo - že žijí to, o čem mluví Nový zákon, žijí ve svobodě Božích dětí. Nedívají se na sebe jako opraveného hříšníka, ale nového člověka. Nedívají se na problém, ale na všemohoucího Boha. Věří, že On je řešením, ne že má řešení. Věří, že nečeká s uzdravením, až si sami vyřešíme problémy a budeme "lepší". Jsou zároveň hladoví po Božích věcech a zároveň vděční za maličkosti. Radují se. Zázraky a uzdravení považují za prodloužené uctívání. Prohlašují Boží slovo do různých situací, protože Bůh se za své slovo vždy postaví a dělá svou práci dokonale. Základem jejich spokojenosti je, že Ježíš žije. Je to On, kdo dělá velké věci, chce slyšet jen naše ANO.
Iva a Karel Zettlovi