Toto je svědectví, které se stalo školní slohovou prací a dokonce se s ním autorka zúčastní okresního kola literární soutěže. A protože svědectví o Boží dobrotě se šíří a opakuje, tak věříme, že každý, kdo to čte a má stejné problémy, může si Boží uzdravení přivlastnit v této oblasti pro sebe.
Budu psát příběh mého táty o jedné „náhodě“.
Naši rodiče chodí na ulice a modlí se za uzdravení lidí, kteří mají nějaký zdravotní problém. Jednoho dne měl taťka celý den na mysli berle. Odpoledne šli rodiče do parku pod náměstí ještě s ostatními lidmi z našeho sboru. U fontány hráli na kytaru a zpívali, když si táta všiml přibližující se slečny s berlemi, ta se u nich sama od sebe zastavila, ale pak se omluvila, že si je spletla se svými kamarády. Taťka jí nabídl modlitbu, ale ona odmítla, že na to nevěří a odskákala. Po chvíli se rodiče s ostatními rozhodli navštívit hudební festival, který tam v tu dobu probíhal. „Náhodou“ se tam zase se slečnou s berlemi potkali, ale už spolu nemluvili. Po nějaké době se všichni rozhodli jít domů. Naši parkovali kus od náměstí, takže museli projít jednou ulicí, kde je tramvajová zastávka a tam čekala ta dívka s berlemi. To už táta nevydržel a zašel za ní. Jí už to taky nepřišlo jako náhoda, a tak se spolu dali všichni do řeči. Rodiče jí vysvětlili, že pro Boha náhody neexistují a že si přeje dívku uzdravit a nabídli jí modlitbu. Ona ji přijala a řekla, že má přetržený vaz v koleni a hodně ji to bolí, proto bude muset jít na operaci. Naši se za ní modlili a ona jim potom řekla, že cítí, že se něco zlepšilo, ale nemůže to bez sundání ortézy potvrdit. Pak přijela tramvaj a ona se rychle rozloučila, že musí nastoupit. Chytla obě berle do jedné ruky a vyšla směrem k tramvaji, vystoupala schůdky a přitom zapomněla, že by jí noha měla bolet, protože na ni normálně našlapovala.
To je příběh, který potvrzuje, že náhody neexistují.
Adéla Přibylová, 12 let, Plzeň