Na našich setkáních s dětmi i s mládeží často chodíme na takové „výlety do Nebe“.
Minulý čtvrtek během setkání naší mládežnické skupinky jsme jeden takový „výlet“ podnikli. Ten den jsem se vůbec na nic speciálního necítila a nic zvláštního neprožívala. Ale jakmile jsem zavřela oči, byla jsem okamžitě tam:
Ocitla jsem se na písečné pláži, bylo mírně pod mrakem, jakoby před bouřkou. Najednou jsem v písku přede mnou uviděla velké stopy. Podívala jsem se nahoru – stál tam Ježíš. Byl hrozně veliký, ale sehnul se ke mně, vzal mě do náruče a v tu chvíli už byl velký jako normální člověk. Vzal mě do pralesa, který navazoval na tu pláž. Tam jsme odhrnuli takové křoví a před námi se rozprostřela nádherná krajina s vodopády. Podívali jsme se dolů a viděli asi kilometr hluboký kaňon. Všude kolem tekly dolů obrovské vodopády a na dno toho kaňonu nebylo možné dohlédnout, protože se tam povalovala ranní mlha. A pak jsme skočili dolů z vodopádu! Cítila jsem žaludek až v krku a zároveň prožívala bezpečí u Ježíše. Dole jsme skončili v řece, kde jsme spolu hrozně řádili, dováděli a závodili v plavání. Potom nás to „vyplivlo“ na takovou malou plážičku, kde byla připravená dvě křesla. To menší pro mě. Tam jsme dlouho seděli a povídali si. Dostali jsme se pak skrz peřeje na druhou stranu řeky, kde byl na skále žebřík, po kterém jsme vylezli nahoru a ocitli se zpátky na té vyhlídce nad vodopády a tam jsme se rozloučili.
Otevírala jsem oči jen nerada, ale víte, co je skvělé? Já vím, že tam můžu jít kdykoliv zpátky. A možná to bude zase úplně jiné... A není to jen pro mě, ale pro každého kdo má hlad po Nebi. Stojí to za to:-)! Tam jsme totiž doma.
Danča (14 let)