Na posledním shromáždění u Trpaslíka se spontánně utvořená skupinka modlila za odvahu pro ty, kdo ji potřebují a chtějí, týkalo se to i mě. Nakonec přišlo slovo, že bych to měla co nejdřív vyzkoušet, například se modlit za někoho nemocného.
Den nato jsem odcházela z práce (pracuji v nemocnici) a naší paní vrátné bylo hrozně zle. Bolela ji hlava a měla horečku. Nabídla jsem jí modlitbu. Neodmítla – tak jsem na ni dala ruce a pustila se do toho.
Druhý den na mě už od dveří mávala a pak řekla, že se jí udělalo dobře natolik, že mohla přijít normálně do práce. Když jsem ten den odpoledne zase odcházela kolem vrátnice, zrovna se s tou uzdravenou vrátnou loučila jiná paní, říkala, že je to čím dál horší, a belhala se ke dveřím. Podržela jsem je, dala se s ní do řeči a zjistila, že má bolestivě zablokované klouby vzadu mezi pánví a páteří. Nabídla jsem jí modlitbu. Neodmítla – položila jsem jí ruku na záda... Tuto paní jsem vůbec neznala, a když jsem pak od ní odcházela, cestou domů jsem připomínala Bohu, že je to jeho nápad – uzdravovat nemocné vzkládáním rukou – a že je to v jeho slově a že to byl on, kdo slíbil, že bude nad svým slovem bdít, aby ho uskutečnil (Jr 1,12), a že se k němu nevrátí s prázdnou, ale vykoná to, co si přeje, a zdárně dokáže to, k čemu ho poslal (Iz 55,11). Neměla jsem nějakou speciální víru, jen obyčejnou víru v Boží slovo.
Další den jsem tu paní potkala na schodech v nemocnici. Předkláněla se a zakláněla, aby mi ukázala, že je úplně v pořádku. Náš Bůh je dobrý a má dokonalý plán na záchranu a osvobození všech lidí. Je Bohem zázraků, jeho moc je nadpřirozená. Pokud si vystačíme bez této moci, něco jsme minuli. Nejde o nás. Jde o něj, ale on se chce projevovat skrze nás. Bůh, který má všechnu moc na nebi i na zemi, který je od věků až na věky, nás zve, abychom se stali součástí jeho věčného příběhu. Nepřipadá vám to úžasné?
Etela Prokopová, KCP