iMOMENTUM

Vytrvej, dokud nepřijde průlom

Je důležité, abychom věděli, že nedostaneme pokaždé to, co chceme, ve chvíli, kdy si to přejeme. Doufám, že se mi podaří předat, co mám na srdci, protože se to dá pochopit mnoha způsoby. Cítím, že existuje část Božího království, kterou potřebujeme pochopit, i když nás Pán zahrnuje veškerou přízní.

Před několika týdny jsem mluvil s jedním pastorem, který má rád náš sbor a posílá studenty do naší biblické školy. Má nás velmi rád a my máme rádi jeho, je mezi námi úzký vztah. Otevřel biblickou školu, jako je naše a my jsme mu v začátcích pomohli. Když jsme spolu večeřeli, řekl nám: „Rád posílám své lidi do vaší školy a rád bych přijel znovu na návštěvu. Mám vaší školu rád a lidé, které jsem k vám poslal, se vrátili zpátky úplně proměnění, ale mohl bych něco říci?“ „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. Řekl mi: „Posíláme studenty do vaší školy už šest let a něčeho jsem si u nich všiml. Netýká se to úplně všech, ale mnohých z nich ano. Vaši studenti jsou tak přesvědčení o tom, že člověk si může vymodlit zázrak, že nevědí nic o obětech a vytrvalosti. Vaši studenti jsou přesvědčení o zázracích (což se mu samozřejmě na naší škole líbí), ale když se zázrak nestane, nevědí, co mají dělat. Nevědí nic o vytrvalosti.“

Je nás víc, kdo jsme vytvářeli tuto kulturu a vzbudili jsme očekávání, ale když se očekávání ihned nenaplní, někteří lidé, kteří nejsou obeznámeni s naší historií, řeknou – něco je špatně, nedostal jsem svůj zázrak! Modlili se za mě jednou, dvakrát, šel jsem do místnosti, kde se slouží modlitbou za uzdravení, a nevím, co je špatně. Třeba se Bůh na mě zlobí, udělal jsem něco špatně, třeba mám v životě nějaký skrytý hřích, nebo jsem obětí výjimečných okolností, atd atd. Lidé přemýšlejí, co je vyřadilo z dosahu Boží milosti. Můj pra-pra-pra-pra-dědeček byl zednář, můj strejda byl čaroděj... a když vás taková věc diskvalifikuje, tak co můžete dělat?

Jakýmsi vedlejším účinkem kultury znamení a zázraků je, že si lidé začnou myslet, že když se okamžitě nestal zázrak, tak Bůh nejednal. Nejsou zvyklí vlamovat se do Božího království.

Lukáš 11:
9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Výrazy „proste“, „hledejte“ a „tlučte“ v originále vyjadřují nedokončený děj. Vytrvejte v prošení, vytrvejte v hledání, vytrvejte v tlučení. Ježíš nejedná tak, že by jenom zaťukal a řekl – nemá to cenu, nikdo není doma! Musíte vytrvale klepat dál.

Řekneš třeba: „Modlil jsem se – a nic se nestalo. Co mám dělat?“ Odpověď se ti líbit nebude. Ty chceš slyšet, že to máš udělat jinak, modlit se jinou modlitbu. Ale odpověď zní: prostě se vrať a udělej to znovu. „Co mám udělat znovu?“ Prostě jdi a znovu se modli. „Mám se modlit jinak?“ Víte, lidé by chtěli znát kouzelná slovíčka. „Už vím, proč se nestal zázrak. Jel jsem na konferenci a teď už nám kouzelná slovíčka. Dřív jsem se modlil ve jménu Otce, teď se budu modlit ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého – teď můžu jít a modlit se znovu, když znám kouzelná slova!“ A co se stane? Někdy půjdeš, pomodlíš se, použiješ kouzelná slovíčka a zázrak se stane. Pak půjdeš, pomodlíš se kouzelná slovíčka a nestane se nic. „A co teď?!“ Neuvědomuješ si, že jsi se vzdal, když ti chyběla třeba už jen jedna modlitba do průlomu.

V určitém období jsme doma do kamen přikládali dřevo. Vím, že to zní romanticky, ale jen do té doby, než zmrzlý bloudíš po lese, celá rodina je promodralá a hledá v lese dříví. Romantické to je, pokud jsi bohatý a nechal sis dříví přivézt. Museli jsme rozřezávat klády na polena a ty potom rozštípat. Pokud jsi už někdy štípal dříví, tak víš, že do polena sekáš a sekáš a sekera jen odskakuje – desetkrát, nebo třeba i padesátkrát – podíváš se na poleno a to vypadá pořád stejně. Pamatuju si, jak jsem já, člověk z města, mlátil sekerou do polínka a přišel se na mě podívat můj soused. Vzpomínám si, jak jsem asi patnáckrát seknul do polene a nic se nestalo a já to znechuceně vzdal. Soused mi povídá: „Vždyť jsi do něj praštil sotva patnáckrát!“ „Kolikrát to má být?“ povídám já. „No přece dokud se nerozskočí,“ soused na to (jako bych byl hlupák). Příště mě vzal na dříví s sebou. Popadl sekyru a sekal a sekal. Nedělám si legraci, poleno vypadalo, jako by nic nedělal. A pak, najednou – mohlo to být po desátém, ale taky po stém úderu – se rozpadlo vejpůl, jako by na to celou dobu čekalo. „Takhle se to dělá, městský panáčku,“ povídá soused. A pak ještě povídá: „Musíš sekat pořád do jednoho místa.“ Já se totiž snažil rozseknout poleno – sekl jsem tuhle, pak tamhle a pak pro jistotu ještě sem. Soused povídá: „To poleno se nerozštípne proto, že se to snažíš udělat pokaždé jinak. Rozštípne se, když budeš sekat stále do stejného místa.“

• Lukáš 18:
• 1 Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat:
• 2 "V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.
• 3 V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: `Zastaň se mne proti mému odpůrci.´
• 4 Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: `I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám,
• 5 dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.´"
• 6 A Pán řekl: "Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!
• 7 Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?
• 8 Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"

Tady je velmi zajímavý kontext. Ježíš dává do souvislosti víru a ženu, která se nechtěla nechat odbýt. Ta žena se stále vracela a znovu žádala o ochranu. Ježíš řekl: „Chci, abyste se naučili, jak se modlit a neustávat, ale mám obavu, že vám chybí víra a víra je spojená s tímto příběhem. Jinými slovy, víra neznamená, že máš takový skvělý pocit, že se dnes stane zázrak – víra znamená, že se stále vracíš. Když budete vytrvalí, můj Otec vám dá, o co žádáte. Ale mám starost o vaši víru. Až se vrátím, najdu na zemi lidi, kteří mají víru?“ Ježíš tím myslí „najdu lidi, kteří se nebudou vzdávat a klesat na mysli?“. Dává do souvislosti víru a lidi, kteří neklesají na mysli.

Co uděláš, když tvá modlitba není vyslyšena? Prostě to musíš zkusit znovu. „No, budu potřebovat kouzelnou formulku.“ Třeba potřebuješ kouzelná slůvka, třeba se potřebuješ vyučit a třeba je pro to nějaký dobrý důvod. Ty věci jsou dobré – máme biblickou školu, máme vyzbrojení ke službě, máme službu „sozo“ vedoucí k uzdravení – ale je v tom něco jiného. Můžeš říkat správná slova, můžeš dělat všechno správně, ale stejně budeš sekat do polene do té doby, dokud se nerozskočí. Věděl jsi, že se můžeš naučit číst ve struktuře dřeva? Po nějaké době se to naučíš. Budeš vědět, jak si poleno natočit a kam je nejvýhodnější udeřit. Ale stejně do něj budeš muset sekat, klidně i padesátkrát. (Pokud se v polenech nevyznáš, budeš muset seknout i stokrát!) Proto říkám, že biblická škola a vyzbrojení ke službě jsou dobré. Ale některé věci se naučíš jen od starých praktiků. Popravdě řečeno, tohle mi můj soused zpočátku nevysvětlil. Zeptal jsem se ho: „Jak to, že ti to jde tak rychle?“ „Prostě mám větší svaly, panáčku z města,“ odvětil. Asi po dvou měsících ke mně jednou přišel a povídá mi: „Podívej, tady je suk. Tam bys musel praštit tak dvěstěkrát. Ale když si to poleno otočíš a sekneš sem, půjde to snáz.“ „Proč jsi mi to neřekl před dvěma měsíci?“ zeptal jsem se. „Protože sis potřeboval trochu pocvičit svaly,“ odpověděl soused. Byl to pro mě zajímavý výcvik. Ze začátku mu vůbec nešlo o to, jestli jsem poleno rozštípl, nebo ne. Chtěl, abych se něco naučil. Nosil mi dříví, které naštípal sám. Bylo třeba, abych zesílil – a přitom je jedno, jestli se v polenu vyznáte, nebo ne. Je zajímavé, jak s námi Pán jedná. Věřím, že někdy Pána zajímá víc práce, kterou udělal v tobě, než práce, kterou udělal skrz tebe.

• 29. prosinec 2014