Věřím, že největší touhou každého křesťanského rodiče je, aby jeho děti znaly a následovaly Boha celý svůj život a samozřejmě, aby se jim dobře vedlo. A největší radostí je potom, když se to skutečně děje. Nejen, že děti následují Boha a znají Boží slovo, ale dokonce si je Duch svatý zamiluje a ony jsou pak nositely dobra.
Chtěla bych se podělit o jeden příběh, který je ve své podstatě docela obyčejný a měl by být samozřejmostí v každé křesťanské rodině, ale nebývá tomu tak. Měla jsem rozhovor s jednou dívkou, Dančou (14), která se zaučuje ve službě vedoucí nedělní školy pro předškoláky. V rámci rozhovoru jsme narazily na téma dědictví aneb co jsme zdědily po našich biologických otcích a které rodinné vlastnosti nám brání odvážit se nemožného. A pak to přišlo. Udělala úplně úžasné vyznání.
"Víš, nedávno, když jsem měla svoji hodinku s Pánem, mi Ježíš ukázal, že vlastně nejsem dcera svých rodičů, ale především jsem Boží a do naší rodiny doma jsem poslaná jako...no jako vyslanec Božího království. Takže se mě rodinné vlastnosti netýkají."
Žárlivý rodič by mohl toto prohlášení nazvat třeba nevděčností: vždyť se tak stará. Ale i Ježíš řekl svým rodičům, když ho konečně po dvou dnech hledání a starostí našli v chrámu, že vůbec nechápe proč se tak strachovali, vždyť přeci museli vědět, že musí být tam, kde jde o věci jeho Otce.
Hloubka tohoto vyznání mi došla hned. Přede mnou seděl člověk, který sám pro sebe pochopil smysl svého života, svoji identitu, a to je obrovská věc. Věřím, že přede mnou v tu chvíli seděl ten Duchem svatým milovaný nositel dobra.
Modlím se, aby taková vyznání zněla z mnoha úst mladých lidí, kteří pochopí, že jsou generací povolanou žít jako vyslanci Nejvyššího Boha a činit ještě větší věci než činil Ježíš, když žil tady na zemi.
Andrea Lexová, KCP